Zdeňka (60) z Prahy o práci brafitterky - Vybírá dámám správnou podprsenku...
Již odmala snila, že bude mít cukrárnu. Nicméně osud ji zavedl přes spoustu různých životních peripetií k jiné profesi. Už deset let se Zdeňka Sahulová (60) věnuje v zaměstnání spodnímu prádlu, přičemž poslední čtyři roky pracuje jako brafitterka, tedy specialistka na výběr podprsenky. V práci i v soukromí je konečně spokojená a do budoucna hledí s optimismem. A to i přesto, že trpí vážným neurologickým onemocněním…
Zdeňka se narodila v Praze, kde žila až do prahu dospělosti, poté se odstěhovala do Čerčan, ale posledních dvacet let už je doma opět v hlavním městě. Na své dětství vzpomíná ráda, prožila ho jako spousta jejich vrstevníků tehdejší doby. „Od třetí třídy až do deváté jsem zpívala ve školním souboru, což byl takový můj největší koníček. Jezdili jsme na různá vystoupení, i třeba do sousedního Polska, byli jsme bezva parta. Kromě toho jsem se věnovala také sportovní gymnastice, ale pak jsem si zlomila ruku v lokti a se sportem byl konec,“ začíná své vyprávění paní Zdeňka. Úraz ruky, který vyžadoval operaci, ji svým způsobem ovlivnil i při výběru budoucího povolání. „Měla jsem »v papírech« uvedenou sníženou pracovní schopnost, takže jsem měla zároveň omezený výběr dalších škol. Lákalo mě dělat fotolaborantku ve filmových laboratořích Barrandov, což mi ale nebylo doporučeno. Také jsem uvažovala o oboru aranžérky nebo kadeřnice, jenže tam se tehdy dostávali jen vyvolení. Nakonec jsem tedy šla na obchodní školu, na obor prodavačka.“ Už během dospívání se Zdeňka seznámila se svým prvním manželem a trochu si pospíšili se založením rodiny, takže školu už končila s těhotenským bříškem. Společně se pak rozhodli, že budou žít v Čerčanech, odkud pocházel právě její manžel, a necelé dva roky po narození první dcery jim přibyl do rodiny syn. „Po rodičovské jsem pracovala v kavárně s cukrárnou v Benešově, což mě bavilo. Miluji dorty a vůbec všechno sladké a mým velkým snem už odmala bylo mít svou vlastní cukrárnu. »Koupím já si cukrárnu a mezi dorty zestárnu«, to byla vždycky moje oblíbená písnička,“ směje se.
Životní změny
V kavárně pracovala Zdeňka deset let, pak přijala nabídku nastoupit ve firmě manžela své kamarádky, kde měla na starosti různou administrativní činnost. Nebylo to ale pro ni to pravé ořechové a po necelých třech letech odešla. „Nějakou dobu jsem brigádně vypomáhala v obchodě se spodním prádlem v Benešově, což mě bavilo, poté jsem nastoupila na plný úvazek jako prodavačka na benzínovou stanici v Senohrabech,“ popisuje Zdeňka. V té době také procházela velkou životní změnou. Její rodina sice fungovala, tehdy již téměř dospělé děti jí dělaly radost, ale s manželem už byli spíše jen přátelé. „Oba jsme delší dobu věděli, že nám to neklape, a tak jsme se rozvedli. Vrátila jsem se zpátky do Prahy a našla jsem si práci opět na benzínové stanici. Jenže tam to bylo dost náročné, měla jsem noční služby, na kterých jsem se necítila moc bezpečně. A když tam pak kolegyni z druhé směny přepadli, psychicky to na mě bylo moc a dala jsem výpověď.“ Poté vzala místo recepční v jednom malém fitness centru, kde jí pro změnu neplatili včas, nějakou dobu pak dělala servírku v kavárně. „Jenže tam to bylo extra náročné. Měla jsem dlouhé směny a pracovala jsem i 27 dní v měsíci. Po roce jsem si řekla dost,“ doplňuje. Z hledání zaměstnání, které by ji bavilo a zároveň mělo nějakou perspektivu, už byla Zdeňka zoufalá a ze své situace neviděla východisko. „Tehdy za mnou přišel můj nový přítel, dnes už manžel, s inzerátem společnosti Astratex, že hledají prodavačky. Věděl, že jsem podobnou práci dělala, a abych nemohla couvnout, rovnou vytočil telefonní číslo a dal mi telefon do ruky. Ještě ten den jsem šla na pohovor a už za týden jsem nastoupila do prodejny ve Vodičkově ulici.“
Krutá diagnóza - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 27.
