Jeho manželku Moniku (†36) a dceru Klárku (†8) dnes pohltila země Karvinského hřbitova. Jenže on seděl tisíce kilometrů daleko, v hotelovém pokoji a ronil jednu slzu za druhou. Nuceně. Přestože má pas, nesmí z Egypta vycestovat, dokud nebude v případu dvojnásobné smrtící otravy definitivně jasno.Zpět na článek
Chcete-li se zapojit do diskuse, přihlaste se prosím.
Aha, takže v diskuzi si může každý kvákat cokoliv, stejně jako kváká bulvár, pak se řekne jen sorry! Závidím vám vaši jistotu, zřejmě jste v životě neprožila příliš zátěžových situací. Smrt blízkých je něco tak zoufalého, že se s tím člověk vyrovnává mnoho let a mnohdy se nevyrovná nikdy. Netuším, jak jsem reagovala v těchto okamžicích, mám okno, ale vím, že dodnes se s tím neumím vyrovnat - a to nešlo o vlastní dítě či parnera, nýbrž o rodiče a prarodiče. Nicméně tu jistotu jeho viny vám lze závidět, tohle jsem nezískala ani za šedesát let života - okamžitě soudit a vědět
Paralenko, ono by stačilo pozorně číst, ničí vinu bych si nedovolila určit, jen jsem upozorňovala salamandra, že právě jeho pohled je jednostranný a právě rodině zavražděné může fňukání Petra K. a řečnění do bulváru škodit.
Když už těch hodně lidí má podobný názor, vystoupení Petra jsou pro ně nevěrohodná a vůbec je pro ně velmi divnou osobou, pak by si měli tito všichni do jednoho přečíst (uznávám, je toho hodně) něco z psychologie osobnosti, klinické psychologie, psychologie katastrof a psychologie v procesu viktimizace.
Důvod je prostý: neznalý člověk plodí nesmysly a na základě nesmyslů se pak zcela odchyluje od reality do říše omylu a fantazie. Jestliže se někdo (byť z neznalosti) odchýlí už v počátku, pak už jde špatným směrem.
Je nepřípustné, pro posuzování obdobných případů jako u Petra K., aby se kdokoli (záchranář, lékař, policie, patolog, psycholog, soudce) řídil intuicí. Slova "cítím, věřím, vnímám, doufám, vím-ve smyslu jsem přesvědčen, čekal bych, to já bych..., normální je..." jsou TABU pro každého profesionála.
Tvrzení "to já být na jeho místě, URČITĚ bych ..." je pak naprosto mimo a vždy se musím usmívat, stejně jako ve chvíli, kdy pak po prožité zkušenosti (mnohem méně závažné) říkají, že by nikdy neřekli, že se zachovají tak a tak, nebo že se chovali jako blázni.
Za nedůvěrou zdejších komentátorů stojí jejich subjektivní pocity. Za tvrzením o široké škále velmi rozporuplných reakcí lidí ve výjimečných situacích stojí odborná skripta i praxe.
Pocity jsou irelevantní.
Viděla jsem video a mám pocit že veškerá lítost byla předstíraná.Nechci nikomu křivdit ale připadalo mi že ten smutek a pláč tlačí až někde s paty.Nevěřím mu.Byla bych ráda kdybych se mýlila!!
