Cukrovkáři si obvykle nechtějí připustit, že jsou nemocní, a na rady lékařů se dívají s velkým nadhledem. Pro jednou se přece svět nezboří. To určitě ne, když je ale pro jednou několikrát týdně, či dokonce denně, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Při kontrole pak v ordinaci slyší: „Musíme nasadit inzulin!“ A odpovědi? „Inzulin? Ten ne! Vždyť ještě tak nemocná/ý nejsem. Babička/tatínek ho dostali až krátce před smrtí. To už umírám?“Zpět na článek
Chcete-li se zapojit do diskuse, přihlaste se prosím.
