Richard Hes: Kvůli chlastu málem přišel o rodinu!

Po pobytu v protialkoholní léčebně se dnes léčí ambulantně a jeho život se vrací do normálu. „Partnerka mým alkoholismem dlouho trpěla. Přesto doufám, že se náš vztah zase spraví,“ říká.

Muzikál Golem, kde jste dělal choreografii, už má po premiéře. Co teď vlastně děláte? Chystá se další projekt?
„Dělám choreografii pro Vladimíra Hrona do televizního pořadu Abeceda hvězd. Příští rok bych se snad měl podílet na některých představeních Hudebního divadla Karlín a stále funguju jako pohybový poradce u reklam a televizních šotů. Ale žádný zásadní projekt zatím naplánovaný nemám.“

Máte plné ruce práce, stíháte vůbec rodinný život?
„Teď jsem rodinu trochu zanedbával, protože jsme intenzivně zkoušeli Golema. Ale syn Oskar shodou okolností v Golemovi hraje, takže jsme se v divadle potkávali. I když to nebyla moc rodinná atmosféra, spíš pracovní.“

Vypadá to, že by se syn Oskar mohl stejně jako vy vydat na uměleckou dráhu. Už natočil pohádku, několik reklam a teď hraje v Golemovi. Co druhé z dvojčat, Oliver?
„Ten je spíš zaměřen technicky a sportovně. Ale já nejsem rodič, který by děti do něčeho nutil. Jsem rád, že Oskara divadlo a televize baví. A Oliver se může věnovat, čemu chce. To nechám na něm.“

Dokážete se na kluky někdy rozzlobit?
„No jasně. Teď jim bude osm a občas jsou to pěkní sígři. Takže otcovsko-synovské konflikty jsou u nás úplně normální. Já se občas i rozčílím, ale ten zlý polda je u nás maminka.“

Ale s partnerkou už oficiálně nežijete…
„Bydlíme zvlášť, ale máme dobré vztahy. Vycházíme spolu velice dobře, takže rodinu se snažíme udržet pohromadě.“

Takže si nehledáte žádnou novou partnerku?
„Žádná nová tu není. A ani tu není žádný nový partner, alespoň nikdo oficiální a dlouhodobý. Když jsme se s partnerkou rozešli, tak jsem okamžitě nastoupil do protialkoholní léčebny, a po návratu jsem se hned vrátil do práce. Takže nebyl čas náš život ustálit. Pořád je to takové provizorium, kdy oba hledáme svou životní cestu. Díky dvojčatům jsme v neustálém kontaktu, ale dohoda, že bychom žili opět společně, zatím nepadla.“

Dá se srovnat, jaký jste byl otec před pobytem v protialkoholní léčebně a po něm?
„Tam je zásadní posun. Myslím, že v dobách, kdy jsem ještě netrpěl alkoholismem, jsem byl docela dobrý otec. Ale když jsem začal mít problémy s alkoholem, tak jsem na těch pár let jako otec prostě přestal existovat. Odsunul jsem se do ústraní, začal jsem fungovat odtrženě od rodiny. Teď se pořád léčím ambulantně, ale už se snažím být lepším otcem. A zatím mám pocit, že to funguje a můj vztah ke klukům se hodně zlepšil. Ale tu správnou cestu ještě pořád hledám.“

Když se člověk stane na něčem závislým, má to většinou nějaký první impulz. Příliš mnoho práce, problémy v rodině. Co to bylo u vás?
„Umělecká společnost k popíjení alkoholu obecně dost inklinuje. V určité době jsem navíc vydělával docela hodně peněz, takže jsem si užíval. Těch důvodů může být strašně moc. Jsou lidé, kteří to ustojí, protože k tomu mají předpoklady. A někteří to neustojí. Závislost na čemkoli není odvislá od inteligence a od vůle. Je to psychická nemoc.“

Jak to v léčebně vypadalo?
„Ve skutečnosti jsem se léčil ve dvou léčebnách. Nejdřív jsem byl šest týdnů v léčebně mimo Prahu, potom jsem byl tři měsíce u Apolináře. Je to něco mezi vojnou, přísným sanatoriem a pionýrským táborem.“

Co tam bylo nejhorší?
„Úplně nejhorší je ztráta svobody, vlastního rozhodování. Člověk se musí podřídit režimu. Nikdo vám tam neubližuje, nikdo vás nešikanuje, ale musíte se řídit pravidly.“

Kdy jste přišel na to, že máte problém s alkoholem a že to sám nezvládnete?
„Ještě před nástupem do léčebny jsem se snažil léčit ambulantně, ale už jsem byl v takovém stavu, že to nebylo nic platné. O nutnosti jít do léčebny a problém s alkoholem řešit mě přesvědčilo hlavně zdraví. Závislý člověk totiž žije na Marsu. Nedáte na rady přátel a rodiny. Žijete vlastní pravdou. Teprve v momentě, kdy jsem začal mít vážné problémy se zdravím, mi došlo, že je asi něco hodně špatně.“

A v té době jste se zároveň rozešel s partnerkou…
„Ještě před mým nástupem do léčebny jsme se dohodli, že prodáme společný dům a zkusíme žít každý sám. Hned po návratu nás děti a práce zase svedly dohromady, takže je to vlastně takový rozchod nerozchod. Moje partnerka dlouhá léta mým alkoholismem trpěla, takže její důvěra je už hodně otřesená. Chápu to, ale doufám, že se náš vztah jednou spraví.“

Napadne vás ještě dneska, že byste si dal skleničku?
„To napadá člověka neustále. Byl jsem alkoholik euforista. Fyzicky alkohol nepotřebuju, ale jsem spíš vyhledávač euforie. Alkohol mi umožňoval jakési změny vědomí. Dokonce mě definovali jako závisláka jediné drogy. Zjistili, že alkohol je pro mě jediná droga, která je schopná mě uspokojit. Neříkám, že je to lehké a že už si na skleničku nevzpomenu, ale alkohol mi toho už sebral příliš moc, příliš se mnou zamával, což mám stále na paměti.“

Čeho nejvíc litujete?
„Nechci být patetický, ale nejvíc lituju ztraceného času, který jsem mohl strávit s rodinou. Kariéra se dá znova nastartovat, zase bude práce. Ale u svých synů jsem přišel o čtyři roky jejich života, a to už mi nikdo nevrátí.“

A co vám teď nejvíc pomáhá?
„Měl jsem kliku, že jsem dostal práci hned po návratu z léčebny. Byl jsem všemi přijat velmi pěkně, to mi hodně pomohlo. Práce je totiž pro mě obrovská motivace. Navíc moje partnerka, ač jsme už nebyli oficiálně spolu, stála pořád za mnou. Měl jsem se kam vrátit, rodina nebyla rozbita úplně. A to je hrozně důležité.“

Mluvíte o své závislosti hodně otevřeně. Myslíte, že váš příklad může pomoci i jiným lidem s podobnými problémy?
„O mně se v showbyznysu všeobecně vědělo, že mám problémy s alkoholem, takže je zbytečné, abych něco tajil. Navíc mě samotného motivovaly příklady kolegů, kteří léčebnou prošli. Věřím, že i můj příklad by mohl někomu pomoci.“