Daniel Landa: Nenávidím »švejkovství«! O závodění, Martinu Kolocovi, rvačce s opilcem…

Dane, co znamená Tacho?

„Původní název filmu byl Dotkni se duhy. Jenomže tento název se nám zdál moc romantický, poukazoval na drama nebo psychologický příběh. To ale ten náš příběh není. Takže jsme hledali název, který by ten příběh vystihl, až Mirjam napadlo Tacho. A mně to přišlo jako kříženec tachometru a psycha. To slovo miluju.“

Děj se odehrává v prostředí automobilových závodů. Inspiroval jste se vlastním příběhem?

„Ano. Ten film ale není tak moc o rallye, jako o lidech a o jejich vztazích a příbězích. Ale vlastní zkušenosti mi velmi pomohly. Těžko by to mohl napsat někdo, kdo se v tomto prostředí nikdy nepohyboval. Zkombinoval jsem různé závodníky, charakteristiky, a trošku jsme to nadsadili.“

Kombinoval jste charakteristiky svých přátel?

„Ano. Ale nepoznají se.“

Proslýchá se o vás, že jste lajdák. Údajně jste hudbu k ústřední písni dopsal noc před natáčením.

„To je pravda. Ale já to psal tři měsíce. To, že ten »meziprostor« to vydal až těsně před, za to nemůžu. Já jsem to průběžně zkoušel textovat. Nešlo to, nešlo to. Pak to ale za hodinu bylo. Mohlo se taky stát, že by to nebylo. Už se to stalo, ale nevím, co bych pak dělal.“

Takže vám to lépe myslí, když jste ve stresu?

„Obávám se, že to tak je. Sice si to nechci připustit, ale bohužel nemám schopnosti psát hudbu jen tak.“

Přitom jste samá platinová deska.

„To jsem měl víc štěstí.“ (smích) Já si musím počkat, až na mě »meziprostor« začne něco chrlit. A když nechrlí, nenadělám nic. Ondra Soukup je schopen psát velmi kvalitní hudbu na základě znalostí, zkušeností a rutiny, a jako rutina to nevypadá. Já tu schopnost nemám.“

S Olgou Lounovou, svojí filmovou partnerkou.

TÁTA VZOREM

Co vás vůbec táhlo k závodění, kromě tatínka závodníka?

„Právě ten tatínek. Když někdo má doma houslového virtuosa a vidí přeplněné haly, jak vestoje tleskají, chce to taky zažít. Stejné to bylo se mnou. Obdivoval jsem tatínka a toužil jsem ho napodobit. Já jsem dětství strávil na závodech, což bylo fantastické. On byl dvakrát mistrem republiky a vicemistr Evropy. Musel jsem si akorát vydělat vlastní prostředky, abych si svůj sen splnil, ale jablko nedopadlo daleko od stromu.“

Vy jste taky dost vyhrával.

„V autokrosu jsem byl šestý v Evropě, v tahačích pátý, v rallyesprintu třetí v Česku. Já si to ale moc nepamatuju. Všechny ceny, kromě jedné, rozdávám.“

Jaký pohár jste si nechal?

„S tahačem jsem tehdy vyhrál Velkou cenu Rakouska. A to jsme měli s mou ženou desáté výročí svatby. To vítězství jsem jí věnoval. Symbolizuje nám to desetileté manželství a připomíná krásný víkend, který jsme tam prožili. Namaloval jsem si, jak pokleknu a dám jí ten pohár jako své královně, která vydržela deset let se svým šílencem.“

Vaše závodnické začátky ale byly krušné. Dokonce jste měl dost nehod.

„Úplně na začátku jsem při nehodě vystrčil ruku z okýnka. Ne že bych měl během jízdy lokýtek frajersky venku, ale během závodu jsem narazil do kola od traktoru, náraz mi vyškubl volant z ruky. Z nezkušenosti jsem vyhodil ruku z okna. Jenže auto se otočilo přes střechu. A ruku mi zválcovalo. Vypadalo to katastroficky, ale po pár měsících jsem mohl vykonávat opět vše, co jsem dělal.“ ´

Jak dlouho jste během své kariéry byl v nemocnici?

„Před několika lety jsem měl těžký otřes mozku, pak jsem měl něco s ledvinou. Po otřesu mozku jsem musel dokonce v nemocnici podepsat reverz, protože jsem měl koncert – a ten byl těžký. Ten si vůbec nepamatuju.“

A jak to snáší manželka? Máte přece jen rodinu.

„Myslím si, že mou potřebu chápe. Nenávidím švejkovství a mám puzení být sám pro sebe antišvejk. Zkoušet život bojovníka, hrát si na hrdiny. Je to jako film. A navíc vás to inspiruje k textům a písničkám. Ty emoce jsou větší a máte z čeho čerpat.“

Jaký byl váš nejvyhrocenější závod?

„Asi jednou s tahačem v Mostě. Měli jsme slabší motor než soupeř a já měl skoro čtyřicítky horečky. A já tenkrát dostal za úkol dojet do třetího místa, jinak končím. Sice nám podmínky nepřály, ale zvládli jsme to a dojeli jsme třetí. Byl to ale stres a boj. Do toho na mě Martin Koloc(tehdejší šéf týmu – pozn. red.) řval, že musím vyhrát, jinak jsem skončil.“

Stalo se někdy, že vám během závodu šlo o život?

„Někdy v půlce sezony jsem vedl pohár, a jelikož jsme byli Češi a nepatřili do skupin velkých lobbistů, tak nás začali nesmyslně diskvalifikovat. Takže bylo těžké udržet nervy na uzdě. Tehdy mě jeden ze závodníků nekompromisně a záměrně narazil na zeď a já jsem zboural padesát metrů zdi, která se tahačem nedá zbourat. A díky této kolizi nabouralo dalších deset tahačů. Všude to bylo roztřískaný. On skončil o pět set metrů dál ve štěrku a ještě na mě začal gestikulovat. A za to mi málem vzali licenci.“

A co jste mu udělal?

„Právě že nic. Ani jsem k němu nestihl doběhnout. Hned se na mě navěsilo asi osm pořadatelů, se kterýma jsem nechtěl nic řešit. Pak jsem byl ale předvolán před disciplinární komisi za úmysl napadnout soupeře.“

K rychlým autům patří i polonahé hostesky. Jak se na to tváří vaše manželka?

„Jí to nevadí, protože mě zná a důvěřuje mi. A v rallye žádné modelky nejsou. V tahačích jo, ale tam se mnou žena několikrát byla a nevadilo jí to.“

S manželkou Mirjam.

COUVAT UMÍ

O závodnících se říká, že jsou v běžném provozu nepoužitelní. Jak to máte vy?

„Na rozdíl od pilotů formule 1 couvat umím. Myslím si, že jsem se během závodů právě naučil řídit.“

A jste agresivní řidič?

„Naopak. Jsem defenzivní. Nejezdím k nikomu moc blízko. Nikoho nevytlačuju. Nenadávám, protože si to nemůžu dovolit. Kdybych vybouchl, už bych se neovládl. Nemůžu sprostě nadávat a vztekat se, aniž bych to něčím zakončil. Když ale cítím útok, reaguju. Většinou ale tak v klidu a soustředěně, že ti lidé ustoupí.“

Někde jsem slyšel, že jste napadl chodce. Jak to bylo?

„To bylo tady kousek od mého bydliště. Jel jsem po ulici, do cesty nám vlezla skupinka opilců a já zabrzdil deset centimetrů od toho prvního z nich. Jel jsem naštěstí padesát, kdybych jel sedmdesát, je po něm. A oni byli mimo přechod. A ten člověk reagoval tak, že mi pěstí prorazil kapotu.“

A pak jste vystoupil...

„...a ten člověk mi šel rozbít hubu. Takže to byla taková sebeobrana. Ten útok nešlo zastavit, takže jsem musel zaútočit já, abych nebyl natlačený na auto bez manévrovacích prostorů. Kdyby na mě ten člověk nezaútočil, nic bych mu neudělal. Možná bych ho jen nakopl do zadku, ale nebylo by to takové, že bych si o něj zlomil nohu. Vyvrátil jsem si o něj spodní palec. Musel to taky ale cítit.“

To muselo bolet.

„Nerad takhle řeším situace. Neučím se bojovat, abych se popral na ulici. Takhle jsem si řešil mindráky před dvaceti lety. Když tohle ale přijde, nebudu se s nikým mazat. Nechci se s nikým přetahovat a zjišťovat, kdo je silnější. Ten druhý je vždycky silnější. Když dojde ale na extrém, využiju ty nejhorší věci, co umím a znám. Nebudu riskovat, že mi někdo ublíží.“

BEZ PRŮSERŮ

Za dob Orlíků jste prý dost pil. Pak se ale něco stalo a vy jste se nad sebou zamyslel a přestal. Co to bylo? Mluvil jste o slušném průšvihu.

„Tehdy jsem během všech koncertů byl dost opilý. A měl jsem několik soubojů, na které nemůžu být hrdý, zejména kvůli jejich důsledkům. Takže bylo dobré vynechat ten element, který mě k takovému chování pudil. Protože mám obrovský temperament, a když bych pil, nebyl bych schopný to zvládnout.“

Myslíte si, že se z vás stal lepší člověk?

„To nevím. Ale rozhodně jsem přestal dělat větší průsery. A alkoholu neholduju. Své jsem si vypil a piju velmi střídmě.“

Je pravda, že se z vás stal guru českých sportovců? Prý s nimi meditujete.

„Já bych to meditací nenazval. Spíš je to mentální koučink. Někdo by to možná meditací nazval, kdyby to viděl. Ale jsou to spíš dechové techniky.“

Jak jste se k tomu dostal?

„Já jsem jen průvodce. Já těm lidem vlastně sděluji své poznatky z vlastní cesty, která je lemovaná poměrně extrémními výkony včetně extrémních sportů. Takže jsem se na té cestě něco naučil, protože jsem se svou psychikou na počátku zacházel nějak a na konci zase nějak. Vlastně tu prožitou zkušenost konzultuji s těmi lidmi.“

A radíte jim, jakou cestou jít?

„Vždycky jde tou cestou ten člověk sám. Já nejsem psycholog. Jsem jen rádce. Další věc je, že je potřeba s tím člověkem vybrat jeho cestu. Každý nemá takovou schopnost vizualizace. Je potřeba jedince odhadnout a jeho stresové faktory zaměňovat za pozitivní.“

Jak vznikal tento rozhovor

Když jsem dostal nabídku udělat rozhovor s Danielem Landou, měl jsem radost. Byl jsem zvědavý, jestli je opravdu takový, jak je medializován. Sešli jsme se v jeho firmě v Praze na Vyšehradě, kde mě Daniel Landa přivítal jako starého kamaráda.

Na první pohled sympatický a charismatický muž s pevným stiskem ruky a zvučným hlasem. Přestože je zaneprázdněný, věnoval mi přes hodinu svého času. Během té doby se mi, ačkoli jsme se viděli poprvé v životě, naprosto otevřel. A o své minulosti, přítomnosti i budoucnosti mluvil naprosto otevřeně a vyrovnaně. Setkání s ním bylo opravdu inspirující.