Naďa Urbánková se raduje: Přišla jsem o ňadra, ale budu žít! A chci poděkovat i vám, čtenáři Aha!

Devět měsíců poté, co zpěvačka Naďa Urbánková (70) přiznala boj se zákeřnou rakovinou obou prsů, kvůli které jí lékaři dokonce museli ňadra amputovat, je slavná dáma v brýlích opět zdravá jako rybička. „Rakovina už se nevrátí!“ sebevědomě prohlašuje v rozhovoru pro deník Aha! Urbánková.

Lékaři nevěřícně kroutí hlavou, kolegové slzí dojetím, publikum je štěstím bez sebe. Jen sama paní Naďa vztyčuje varovný prst. „Nemoc se může vrátit. A stále ještě to může skončit tragicky. Ale do poslední chvíle ten boj nevzdám! “Přišla o prsy, které jí chirurgové museli odstranit, kvůli chemoterapiím jí vypadaly i všechny vlasy. Od té doby proto nosí paruku. Rakovina si nepěkně pohrála s její vizáží. Nic z toho ale nezdolnou bojovnici Urbánkovou nerozházelo ani na vteřinu. „Nikdy jsem se nelitovala. Pokorně děkuju tomu nahoře, že mi dal ještě jednu šanci,“ říká.A jen co se vyrvala ze spárů zákeřné nemoci, už je zase v jednom kole. A nemoci vzkazuje: „Ani v budoucnu se ti nikdy nepoddám!“

Laboratorní výsledky hlásí, že jste svůj boj s rakovinou zvládla. Je to pravda?

„Vypadá to tak. Prošla jsem všemi potřebnými druhy léčby a po nich už nic zákeřného lékaři v mém těle nenašli.“

Tak to vám upřímně blahopřejeme!

„Děkuji. Až do konce života ale budu chodit pravidelně k doktorům na kontrolu, kde mi budou pokaždé dělat krevní obraz. Ze začátku každý měsíc, pak postupně s delšími intervaly. A budu o sebe muset více pečovat. Ale to by měl dělat každý člověk. Jenže většina z nás na to kašle, dokud nad sebou nemá takovou hrozbu, jakou jsem měla nad sebou já.“

Kdy vám během léčby bylo nejhůře?

„To nedokážu říct. Díky péči lékařů, sestřiček a samozřejmě mojí holčičky (dcera Jana Fabiánová o Naďu ve svém pražském bytě pečovala – pozn. red.) jsem se cítila v pohodě a bezpečí. Neuvědomuji si ani to, že bych někdy za dobu nemoci pocítila třeba zoufalství.“

Nadě byla po celou dobu nemoci velkou oporou její dcera Jana Fabiánová, která za ní chodila do nemocnice.

Ani na okamžik jste neměla chmury?

„Vůbec! Jsem optimista. Že bych se třeba litovala, proč to potkalo zrovna mě? To není můj styl. Odmítala jsem také připustit myšlenku, že by to mohlo dopadnout špatně. Jsem taková od narození, mám to v genech. Je to dar, který jsem si nijak nezasloužila, prostě ho mám od pánaboha. Přistupovala jsem k rakovině s pokorou a děkovala tomu nahoře, že mi ještě dává šanci.“

Jak jste snášela chemoterapie?

„Hodně lidí má zkušenost, že jim po nich bývá špatně, ale já ne. Měla jsem namíchaný nějaký extra koktejl. Třetí čtvrtý den po »chemošce« jsem sice cítila mizivý pocit slabosti, ale to bylo tak všechno.“

Příběh jste zveřejnila, čtenáři Aha! i vaši další fanoušci vám dávali najevo, že vám drží palce...

„Bylo to něco nádherného. Tolik podpory, lásky a soucítění jsem nepoznala za celý svůj život. Lidé mi píší krásné dopisy a telefonují mi. Zároveň ale doufám, že jsem některým ženám pomohla i v tom, aby se nemoci nebály a pokud ji mají, aby s ní zabojovaly. Hlavní je ale prevence. A pravidelná. Je třeba to zachytit včas.“

Vy jste také málem šanci propásla…

„Přišla jsem asi za vteřinu dvanáct. Řekla jsem si, že v sedmdesáti bych už na kontrolu jít měla. A šla jsem. Proto se podařilo tu nemoc překonat. Je úžasné, jakými mílovými kroky jde lékařská věda dopředu. Kdyby dnes žil textař a zpěvák Jirka Grossman, který zemřel už v roce 1971, lékaři by už jeho druh nádoru zvládli. (Hodgkinova choroba se dnes velmi úspěšně léčí – pozn. red.). I leukemi Slávka Šimka, který zemřel před šesti lety, by dnes možná už porazili.“

Byla tato nemoc tím nejtěžším, čím jste si v životě prošla?

„Měla jsem všelijaké zdravotní problémy, ale nic tak závažného. Jak žijete, postupně stárnete, a ledacos při tom opotřebujete. To, co loni přišlo, bylo nejtěžší a nejhorší. Ale nedivím se. Taky jsem zatím nejstarší.“ (směje se)

Změnilo se díky chorobě něco zásadního ve vašem životě?

„Vůbec k tomu nebyl důvod. Znovu začínám zpívat se svou kapelou Bokomara, už máme za sebou dva koncerty a na další se chystáme. V jihlavském rádiu mám dál o víkendech živé vysílání pořadu Písničky pro Vysočinu. Moje práce je naštěstí můj koníček, protože na jiné koníčky nemám kvůli zpívání čas. Jsem ale šťastná. Ještě jsem zapomněla, že si takzvaně do šuplíku píšu pro potěšení postřehy a bonmoty. Až tu jednou nebudu, Janička třeba usoudí, že to zveřejní a vydá.“

Vrátila jste se už od dcery zpátky do Želivu, kde žijete v areálu kláštera?

„Už jsem zpět dva měsíce. Všichni okolo mě jsou hrozně milí a ochotní. Mám tak bezvadné sousedy! Je příjemné vědět, že se máte na koho obrátit s žádostí o pomoc a že lidé pořád ještě umějí být dobří.“

Paní Urbánková, nemoc máte za sebou. Nestrachujete se ale, že by se mohla vrátit?

„To rozhodně nepřipouštím. A kdyby ano, tak se to tak musí stát. Jsem smířená s tím, co mi je předurčeno.“