Michael Hofbauer: Rakovina mi vzala sliny i zuby

Kdy jste se dozvěděl, že máte rakovinu?

„Začalo to někdy před rokem 2006, kdy mi začal růst nádor na krku, a všichni ve Vinohradském divadle, kde jsem pracoval, si z toho dělali srandu. Říkali mi sysel a už zase sysluje... No, a ono to rostlo a rostlo, tak došlo na lámání chleba a šel jsem po doktorech. Ti zjistili, že je to nějaký nádor, ale nikdo si netroufl do toho hrábnout, aby se mohlo zjistit, jestli jde o zhoubný nebo nezhoubný nádor. Až pan doktor Tomášek, plastický chirurg, kterému jsem nesmírně vděčný, se odvážil mě odoperovat. Nádor vyndal a poslal ho na histologii, kde se zjistilo, že to je zhoubné. Ale nádor byl odoperovaný. Jenže za dva roky nato mě musel znovu otevřít a vyndal mi další nádor. Měl jsem recidivu, znovu na krku. Teď jsem po osmatřiceti ozářeních a doufám, že už se to nevrátí.“

Když vám to řekli, tušil jste, co vás čeká?

„Vůbec. Navíc jsem měl i další příznaky… Jako třeba, že mi najednou spadl koutek. V tu chvíli jsem se ale nemohl dovolat panu doktorovi Tomáškovi, zvedla to jiná paní doktorka. Ta se divila, že mě neléčí nikde na onkologii, takže jsem za krátkou dobu stanul u onkologa. Dostal jsem se až na ozařovnu, kde jsem prodělal těch třicet osm »ozářek«.“

Jak ozařování probíhalo?

„Bylo to pro mě překvapující. Představoval jsem si to jako havaj, že vás prostě jen ozáří a to je všechno. Ne. Protože je to na hlavě, udělají vám masku, ta vypadá jako síťka na banány, kterou vám vždycky nacvaknou na obličej, abyste se nemohli hýbat. Ale po několika ozářeních je to, jako když si obličej hodně spálíte od sluníčka.“

Obličej máte očividně v pořádku. Máte vůbec nějaké následky po ozařování?

„Přišel jsem o slinné žlázy, takže i o sliny, tím pádem taky o imunitu, o zuby, o chuťové buňky... Je to strašný, ale s tím se nedá nic dělat. Pravda je, že k něčemu to rozhodně bylo.“

Prodělal jste i chemoterapii?

„Ne, to ne, jen ozařování. Ale i teď jsem neustále pod lékařským dozorem. Tím, že po ozařování de facto přijdete o chuť, nemáte na jídlo ani pomyšlení, a dochází tak k váhovému úbytku. Moje žena se mě snaží vykrmit, ale zuby a sliny i chuť chybějí, jde to těžko. Mám jen kašovitou stravu.“

Vzal jste si třeba na pomoc psychologa?

„Asi to není od věci, ale já si psychologa nikdy nebral. Je potřeba mít rezervy, může být i hůř... (smích). Jsem moc rád, že můžu točit seriál Ulice, to mě naplňuje.“

Zkoušel jste i alternativní léčbu, jako třeba léčitele nebo speciální bylinky...

„Kdysi dávno, když to začalo, ano, měl jsem nějaké bylinky, ale jinak ne.“

Věříte tedy jen té západní klasické medicíně?

„A tak to zase ne. Já se nebráním ničemu. Klidně zkusím cokoliv. Třeba i mařenu! (smích)“ (pozn. redakce – marihuanu)

Opravdu máte zkušenosti s marihuanou?

„No... Třeba na kotník, který jsem si zlomil díky osteoporóze, když jsem seskočil ze zídky a který mi drží pohromadě jen díky sedmi šroubům, tak na ten konopnou mast používám a úžasně to pomáhá.“

A mimo konopné masti, jaké další přípravky vám pomohly?

„Tak třeba Emoxen Gel, Panthenol na obličej, nebo mi hodně pomáhá Wobenzym, všechno bez předpisu.“

Ztratil jste někdy naději na uzdravení?

„Jednou za čas se to stalo, ale šel jsem se projít do polí a bojoval s tím.“

Užíval jste třeba antidepresiva?

„Ne, ne, to v žádném případě...“

Kdo nebo co vám nejvíc pomáhá překlenout následky rakoviny a ozařování?

„Rozhodně moje žena, rodina a taky natáčení seriálu Ulice. Tam se sešel naprosto úžasnej kolektiv lidí... Taky rád vařím. Miluju třeba minutky, ale ty teď jíst nemůžu. A úplně nejraději udím klobásky. Samozřejmě pořád stříhám pro své známé videa.“

Jak jste byl spokojený se zdravotnickou péčí?

„Zkušenosti jsou úžasné, musím ještě jednou říct, že pan doktor Tomášek, který se mi stále věnuje a lidé z nemocnice Na Bulovce odvedli stoprocentní a skvělou práci. Mám tu operaci, kdy mi vyndavali nádor, celou na videu. Mělo se to dokonce točit pro Českou televizi, ale pak z toho nějak sešlo.“

Bál jste se operace?

„Ne, čeho bych se měl bát..?“

Například smrti...

„Já jsem o tom neměl čas přemýšlet. Prostě jsem jel na operaci a hotovo, nepřemýšlel jsem nad takovými věcmi.“

A bojíte se smrti?

„Smrti ne, ale umírání ano, bolesti, nejistoty... Třeba pan Hlinomaz odjel do bývalé Jugoslávie, zaplaval si, dal si doutníka na pláži na lehátku a zemřel. To je přece nádherná smrt. To se mi ale asi nepoštěstí.“

Byl jste poměrně silný kuřák, myslíte, že to byla příčina onemocnění?

„Ne, to asi ne. Kouřil jsem, ale pak jsem ze dne na den přestal. Motivací pro mě byl tehdy Dan Landa. Přišel a prohlásil, že skončil s kouřením. Tak jsem si řekl, že když on přestane, tak já taky.“

Jak se lze podle vás nejlépe rakovině bránit?

„Nepřipouštět si to. Bojovat. Zní to jako klišé, ale jedině bojovat. A také pozitivně myslet. Mám kamaráda, kterému je sedmdesát a má neoperovatelný nádor mozku. Na deprese, ke kterým u podobných onemocnění dochází, má jedinečný recept. Řekl mi: Hele, když to na tebe vleze, vem si sladké vínko, chytni ženu za ruku a té rakovině řekni – vypadni, běž do pr****‘. A funguje to. Když jsem sám, tak se jdu prostě projít, vybrečím se a je to. Litovat se, nebo propadat smutku nemá smysl ani efekt.“