Jiří Suchý (87) před 60 lety: Byl nejhorší herec v Praze!
19 fotografií
Úterý 9. prosince 1958. Na Anenském náměstí se právě otevírá první pražské divadlo malých forem, Divadlo Na zábradlí. Mezi deseti účinkujícími je i spoluzakladatel divadla Jiří Suchý (87). I když si napsal roli, vzali mu ji a nechali ho jen zpívat. Tvrdili, že neumí hrát. A tak záhy odešel, založil divadlo Semafor, které se stalo fenoménem a letos vstoupilo do 60. sezony. A jeho principál v něm hraje dodnes.
Pane Suchý, dnes je to přesně šedesát let od otevření Divadla Na zábradlí. Vzpomenete si na jeho začátky?
„Velmi dobře! Za všechno může Reduta. To byl takový horší, profláknutý podnik, který byl zavřen pro nevalnou pověst. Ale ne na základě toho, co jsme tam dělali my! (směje se) Byl věnován Propagační tvorbě, kde jsem pracoval jako grafik, jako závodní klub. Konaly se tam mikulášské, schůze ROH a podobné věci. Jednoho dne jsme tam začali hrát a přidal se k nám Ivan Vyskočil. Dělali jsme věc, pro kterou on vymyslel název text-appeal. Jako je sex-appeal, přitažlivý sex, tak tady byly přitažlivý texty, samozřejmě moje!“ (směje se)
Jak jste se z Reduty dostali do divadla?
„Chodili se na nás dívat jistý pan Vodička z ministerstva kultury a Helena Filipová, režisérka rozhlasu, a ti si nás oblíbili. Nikdy jsem se netajil s tím, že bych chtěl s Ivanem Vyskočilem dělat divadlo. Měl jsem tajný přání, že bychom byli dva jako Voskovec a Werich. Já jsem vždycky potřeboval být dva, nikdy jsem nechtěl být sólista! Doktor Vodička, který měl na ministerstvu podchycená všechna divadla, zjistil, že na Anenském náměstí je prostor využitý pouze jednou ročně, když tam o Velikonocích hluchoněmí dělají pantomimu. Řekl nám, že stačí, abychom tam invalidy pustili na Velký pátek, a jinak jsme tam mohli hrát my.“
A toho jste využili...
„Byli jsme nadšení! Když jsme tam poprvé přišli, doktor Vodička hrdě vytáhl klíče a já, jako pokus o humor, vytáhl svůj soukromý klíč od bytu. Zasunul jsem ho zámku – a já ho odemkl! (směje se) Viděl jsem v tom znamení a říkal si, že je to divadlo, ve kterém budu věčně.“
Jak to tam tehdy vypadalo?
„Bylo to zdevastované divadlo. Na scéně stál Karel Hynek Mácha ze sádry v lidské velikosti a měl divně zkroucenou hlavu. Domovník říkal: Víte, on ten Karel Hynek koukal tak smutně, tak jsem mu hlavu uřízl a dal mu ji jinak! Máchu jsme potom museli vyhodit, stejně jako kulisy. Začali jsme tam malovat. Já, jako grafik, jsem tehdy vymyslel šedivý a do toho tmavší pruhy, který jsou tam dodnes! Taky jsme koupili kondelíky, napodobeniny petrolejových lamp, které ale byly na elektriku, a ty jsme tam rozvěsili. To ale nebylo všechno.“
Jak jste přišli na název Na zábradlí?
„Původně jsem navrhoval, že by se divadlo mělo jmenovat Leporelo. Říkal jsem, že až budeme jezdit za hranice, je to dobré cizí slovo, kdežto Na zábradlí, jak chtěl Ivan Vyskočil, nebudou umět vyslovovat. Ivan prosadil svou a měl pravdu. Daleko víc se to hodí k Anenskýmu náměstíčku. Je to podle uličky, která tam vede.“
Divadlo jste spoluzaložil, ale hned v první sezoně jste z něj odešel. Proč?
„Protože jsem chtěl hrát! Zkoušeli jsme Klarinety a lidi mi začali říkat: My ti nerozumíme, drmolíš, mluvíš potichu, neartikuluješ. Za nějaký čas rozhodl režisér Moskalyk, že mou roli, kterou jsem si s láskou napsal, rozdá hercům a já zůstal bez repliky. Řekli mi – ale písničky zpívat můžeš. Ukázalo se, že je zazpívám docela pěkně, ale že nejsem schopen přijít na scénu, jak jsem ztrémovaný.“
Celý rozhovor najdete v Nedělním Aha!
19 fotografií
