Fotbalista Jan Koller: Sladký život rentiéra!

Páry pozvolna korzující po kolonádě v Monaku to nijak nevzruší, když mezi nimi prokličkuje dvoumetrový obr.
Běhá tady kdekdo, herci, zpěváci, bankéři i rentiéři, co nemají vůbec nic na práci. A také Jan Koller (37), český fotbalista před penzí. Na Azurovém pobřeží si užívá fotbalový podzim. Absolutně nic mu neschází, je moc spokojený.
Honzo, zastavují vás lidé?
„Kdepak, tady je taková směsice profesí a národů, že si nějakého fotbalisty nevšimnou. To by se museli zastavovat pořád.“
Neříkejte, že tu nejste populární!
„Lidé mě tu znají a berou už jako svého. To populárnější jsem v Cannes, tam si víc všímají, mají mě asi za hvězdu.“
Už rok válčíte ve třetiligovém Cannes. Nechtějí vám někdy soupeři nakopat? Zvednout si ego?
„Málokdo. Ale zrovna tady asi dvacet kilometrů vedle Cannes je malé městečko, se kterým hrajeme docela velké derby. V jejich obraně jsou dva magoři, kteří mě pořád okopávají. Ale já si vždycky poradím.“
Jak v lize cestujete? Nemusíte se kodrcat busem?
„Všude lítáme nízkorozpočtovými linkami. Většinou do Paříže a pak dojíždíme autobusem. Ale je tu jedno město v horách, padesát kilometrů od hranic s Andorrou, Lusenach. A tam jsme jeli deset hodin!“
To pro vás musí být utrpení! Máte dost místa na nohy?
„Jedno místo je rozšířenější, můžete si nohy natáhnout. A to místo mám zrovna já.“ (smích)
Jak to, že si přidáváte a běháte kolem moře?
„Trenér mi občas odpustí odpolední trénink a já místo toho běhám. Nevadí mi to, máme okruh kousek od pláže, je to příjemné.“
Musíte se přemlouvat?
„Vůbec ne, nikdy jsem nic nešidil. Běhám i po Promenádě šampionů, vždycky kouknu na otisk nohy Pavla Nedvěda v chodníku, je hned vedle Zoffa a Platiniho, a běžím dál.“
Jak v sobě i po letech nacházíte motivaci?
„Mám chuť, cítím, že ještě můžu klubu něco dát. Kdybych byl v první lize, tak už pravděpodobně vysedávám na lavičce. A to bych pak špatně hledal motivaci. Chceme postoupit do druhé ligy, je o co hrát. Jsme třetí a první tři postupují přímo. Uvidíme.“
Jak si vysvětlujete, že jste zdravotně pořád fit?
„To dělá to podnebí. Tady je pořád teplo, což organismu, pohybovému aparátu prospívá. I moře mi pomáhá v regeneraci. To je taky důvod.“
Jste velký plavec?
„No jasně, máčím se ve vlnách už v březnu. A když je moře hodně ledové, stoupnu si do vody aspoň po kolena. Loni ještě v polovině října se mnou chodily holky do moře.“
Nudil byste se, kdybyste nehrál?
„Strašně. Však už jsem se také s vedením domluvil, že ještě rok po této sezoně budu určitě hrát. A pak mě třeba budou potřebovat v jiných funkcích, uvidíme.“
Chybí mi jen hokej...
Konečně je taťka na plný úvazek. Ráno rozveze dcery Hedviku (7) a Kateřinu (2,5) do školy a do školky, manželku Hedviku do jazykovky na francouzštinu a maže na trénink. Fotbalový útočník Jan Koller se nenudí. „Ten tady udělá jednou rekord nejstaršího hráče francouzské ligy. Bude prodlužovat smlouvu až do pětačtyřiceti, Cannes mezitím postoupí až do první ligy a bude slavný,“ směje se manželka Hedvika. Jako by nebyl slavný už teď... Navíc je s jedenácti góly za podzim nejlepším střelcem soutěže.
Kollerovi prožívají šťastné období, jsou vzdáleni hektice Prahy, Honza dohání, co během kariéry nestihl. „Lyžujeme, každou chvíli jsme aspoň na den na horách. Tady kousek, ani ne dvě hodiny cesty autem jsou parádní alpská střediska,“ říká zanícený lyžař. V Savojských Alpách pilně učí starší dceru a letos už se postaví na svah i mladší Kateřina. Honza i malá Hedvika hrají tenis, celá rodina bruslí na kluzišti v přístavu v Monte Carlu. „Chybí mi akorát hokej, to tady nikdo nehraje,“ posteskne si lehce.
Paní Hedvika chodí běhat. Střídají se, jeden hlídá dcery, druhý běhá a naopak. „Spolu nemůžeme, ale Honza by mi stejně nestačil,“ hecuje ho. „Jako diváci jsme byli na formuli 1,“ připomíná ještě Hedvika. Přátelé mají byt přímo nad startem. Kollerovi posledně přišli na menší party, koukali z balkonu na formulové hemžení, měli drink a opalovali se. „Jinak je tu jen strašný shon a randál. Místní pronajímají své byty a na týden odjíždějí,“ povídá Dino.
Přesto tady chtějí zůstat, mít alternativu. „V Praze a v Česku je to lepší jen v létě, tady jsme spokojení během roku,“ shodnou se oba. Co jediné jim chybí? „Vůbec nic,“ říká ona. „Akorát tatranky a mily, oplatky. Ty si vozíme z Čech,“ uzavírá Honza pro přesnost...