Marek Kulič: Jak se dělá rukama

Prožívá rušné chvilky, život teď před sebou hrne jako lavinu a moc si to užívá. Samé úspěchy. Fotbalový útočník Mladé Boleslavi MAREK KULIČ (30) je hvězdou české ligy, dostal se do nároďáku, hrál o Ligu mistrů a ještě se mu na začátku srpna narodil syn.

Parádní doba, co?
„No jéje. Krásná hektika. Druhý místo v lize, nároďák, miminko, bum, bum, jde to pěkně po sobě.“

Stihl jste porod?
„Stihl, trenér mi dal volno, když jsme hráli na Slovácku. Byl jsem rád, mohl jsem manželce otřít pot, držet ji za ruku. Chlap je v tu chvíli potřeba. A měl by si to prožít. Stojí to za to.“

Jak jste si ty chvíle užíval? Byl jste hrdina, nebo jste se kácel?
„Byl jsem opora, ne? (směje se) Když jsem byl u porodu Nikolky, tak jsem si to tolik neužil, byl jsem nervozní, nováček. Já věděl houby do čeho jdu. Teď už jsem mazák. Je to krása.“

Bude Marek junior fotbalista? Nedávno jste o tom básnil.
„Uvidíme. Nohy má křivý krásně. Bylo by to fajn.“

Budí vás v noci?
„Je hodnej, někdy má prdíky, pobrekává, ale to k tomu přece patří.“

Takže se nevyspíte…
„Ale vyspím. Někdo chodí spát do obýváku, já ne. Já si chci užít všechno. I s tím nočním buzením. Přece to nenechám jen na manželce, to by nebylo fér.“

Koupete a přebalujete?
„Pomáhám koupat, ale nepřebaluju. Má takový křehký nožičky, ručičky, zatím se bojím. Jsem asi moc opatrný.“

Pěkně jsme to rozebrali, ale pojďme se už bavit o fotbale. Jak se těšíte na Spartu?
„Bude to těžký zápas, už nabírají dech, budou nahecovaní. Ale právě takový zápasy mám nejradši.“

Povězte, proč se na vrchol dostáváte až ve třiceti? Jiní končí kariéru, vy ji teprve rozjíždíte naplno.
„Vždyť já pořádně začal až ve třiadvaceti letech, zatímco jiní v sedmnácti. Asi to nešlo urychlit. Ale takhle je to fajn. Třicítka, to je přece krásnej věk.“

Do třiadvaceti let jste prý manuálně pracoval.
„No jasně, montoval jsem podhledy. Sádrokartonový.“

Jaké to bylo. Vzpomínáte na tu dobu?
„Bylo to šedivý, studený. V únoru, venku minus šestnáct, osm pater, barák bez oken a my tam montovali sádrokartony. To jsou vzpomínky.“

Dobrá škola života.
„Jako nejmenší jsem brousil bruskou. Byl jsem bílej od hlavy k patě, nikde teplá voda. A já měl tehdy ještě dlouhej cop, ten byl taky plnej prachu. Musel jsem pod studenou vodu. Brr, opláchl jsem se a mazal do tramvaje, ještě jsem drkotal zubama, ale musel jsem na trénink.“

Tehdy jste si zřejmě řekl, že lepší než makat je hrát fotbal, ne?
„Šel jsem do divize, do Olympie v Hradci Králové. Tam už se pravidelně trénovalo. Nějak mi bliklo a řekl jsem si, že to s tím fotbalem ještě zkusím. Bylo to na palici. Já šel v montérkách na oběd a hradecký fotbalisti po tréninku na kafíčko. Vysprchovaní, vysmátí.“

Najednou jste se dostal do Bohdanče, pak do Drnovic, Příbrami, kariéra šla postupně nahoru.
„Docela to šlo. Už mi to kopalo dřív, akorát jsem se někdy nechal znechutit, jindy dělal průšvihy. Ale v Českých Budějovicích mi to taky lepilo. Jenže to je daleko od Prahy, novináři spíš viděli borce ze Sparty nebo Slavie a psali o nich.“

Teď jste víc na očích.
„Máme parádní silný mužstvo, díky němu jsem nahoře. Hrajeme dobrý zápasy, je to radost.“

Byl jste na testech v Číně, už jste dávno mohl hrát venku.
„To byl a taky mě chtěli do Jižní Koreje. Už to bylo upečený, jenže Jarda Starka, majitel Příbrami, si řekl o moc peněz. Nějakých čtyřiadvacet milionů. Oni by dali nejvýš dvacet. Škoda.“

Vyčítáte mu to?
„Já ani nevím, mrzelo mě to. Dávali mi tříletou smlouvu. Ale zase jsem měl doma malou, byly jí čtyři měsíce. Nevím, co by bylo lepší. Jarda mi hodně pomohl, nemůžu mu to vyčítat.“

Co ta Čína?
„Testovali mě dvanáct dní. Byli tam čtyři Brazilci, ti mi nepřihráli, nemohl jsem nic ukázat. Do toho problémy s aklimatizací. Ale zase si říkám, kdy se zase dostanu do Číny…?“

Také jste ale nemusel hrát fotbal vůbec. Kvůli astmatu.
„Jako malej kluk jsem tím trpěl, ale vyléčilo se to. Byl jsem v lázních v Popradu. Taky jsem měl křečovou žílu a kulatý záda. Fotbal jsem ale přestal hrát kvůli alergii. Když kvetla tráva, bylo to hrozný. Tak mě naši dali na házenou.“

Tam tráva nekvete.
„No jasně, na betonu nic nekvete... Hrál jsem šest let házenou, ale stejně vždycky po tréninku jsem šel kopat do míče. Na trávu. Já si nikdy z věcí těžkou hlavu nedělal.“

Nejsem flamendr ani bohém!

Už se to tak zažilo, píše se o něm, jako o fotbalovém bohémovi. Nebo fotbalovém flamendru. Jenže Marek Kulič už tuhle nálepku odmítá. „To už je nuda, ne? Píše se o tom furt, ale není to dávno pravda.“

Je to novinářské klišé, ale vypadá to zase zajímavě. „Tak si najděte něco jiného,“ zakaboní se útočník s parádní kličkou, technikou od Boha. Připálí si cigaretu, ale to je jeho jediná neřest. „Já chodil do hospody, když jsem pracoval, hrál jsem nižší soutěže. Ale dneska? Když nám trenér Uhrin dává ty koňský dávky? Tak to se tedy pařit nedá. Rozsypali bychom se.“ Přitom míval problémy.

V Příbrami to často táhl po barech s Rudou Otepkou. Ale šéf klubu Jaroslav Starka si je podal. Tam si taky nepadl do oka s trenérem Kotrbou. „No jo, to byla řežba. Ale dobrý, chtěl ze mě vyždímat maximum. Dával mi sodu, pokuty, psychicky mě deptal, vyhazoval z tréninku.“ Také se psalo, že se spolu chytili pod krkem.

Marek přiznává, že nad sebou potřebuje cítit bič. Dodnes si s Kotrbou píší esemesky. „Radši seknout, než pohladit. A s tím pitím? Když vidím ostatní, jsem dneska už vzorňák.“ Občas zasedne ke karetní partii se spoluhráči, ale jinak žije hlavně rodinou, fotbalem. „A rád spím, jsem medvěd spáč,“ uzavírá Marek.