Pavel Nedvěd: Moc to bolí!

Tohle sbohem vhání slzy do očí. Nejen PAVLU NEDVĚDOVI (33), který včera ohlásil konec reprezentační kariéry. Truchlí trenér Brückner, spoluhráči z nároďáku, fanoušci. Loučí se největší český fotbalista všech dob. Co naplat, jednou to muselo přijít…

Je vaše rozhodnutí nezvratné?
„Stoprocentně nezlomné, je konec. Utkání se Srbskem bude moje poslední v národním celku. Rozhodl jsem se uvolnit místo mladším.“

Měl jste říct jasné slovo už v pondělí, proč to otálení? Mohlo vás ještě něco nahlodat?
„Zvažoval jsem všechna pro a proti, ať sám, nebo s trenérem. Chtěl jsem ho slyšet, promluvit s ním. Projednali jsme spolu spoustu věcí. On si zasloužil, abych s ním všechno probral.“

Byl hlavním důvodem skončit váš zdravotní stav?
„Momentálně nemám zdravotní problémy, ale je tam spousta jiných důvodů.“

Můžete je rozvést?
„To není tak těžké. Podívejte, kolik mi je let. Ale hlavní je, že jsem chtěl být s rodinou. I kvůli ní jsem se rozhodl zůstat v Turíně.“

No právě, budete hrát druhou ligu, a měl byste čas i na reprezentaci.
„Právě, že budu hrát jen druhou ligu. Nevím, jestli bych se dokázal správně motivovat na mezistátní zápasy. Celý život jsem hrál hodně těžká utkání a to teď asi nebude. Těžké zápasy mě připravovaly nejlíp na reprezentaci. Ne, tohle by nebylo dobrý. Nechci končit špatně. Nastává éra další generace, je na to čas.“

Kdy jste se rozhodl? Nechtěl jste končit už po mistrovství světa?
„Jo, tehdy jsem měl myšlenky úplně skončit s fotbalem, to byly černý myšlenky. Ty mě ale opustily brzy, rozhodl jsem se ještě rok nebo dva hrát.“

A kdy jste měl vyřešenou reprezentaci?
„O nároďáku jsem přemýšlel hodně, během dovolené prakticky pořád. I když jsem byl v posledních dnech přesvědčen, že skončím, ještě v noci se mi všechno honilo hlavou.“

Jak jste vlastně spal?
„Spal jsem hodně málo, promítal jsem si všechno od začátku, co mi řekl trenér, co ostatní. Ne, ta noc nebyla klidná.“

Bolí vás to? Než jste řekl úvodní slova, byl jste evidentně dojatý.
„Špatně se mi to říkalo. Je to těžký, pro nikoho není jednoduchý končit. Ale takhle to mám aspoň postupně. Za rok za dva skončím úplně. A už nebudu řešit reprezentaci. Ta bolí nejvíc.“

Ta definitiva je asi nejvíc skličující…
„Jdeme v pětatřiceti do důchodů, to není zrovna optimistický. Musíme začít úplně jiný život. Končí něco, co jsme dělali moc rádi, co nás bavilo, to je smutný.“

Jak jste to řekl spoluhráčům?
„Zatím to nebrali vážně, bylo to spíš takové špičkování, teď to už ale bude jasné. Ještě jim chci poděkovat. Trenérovi i klukům. Za ty roky, za ty krásný chvíle, co jsem si tady mohl zahrát dobrý fotbal.“

Přemlouval vás někdo?
„Ne, nemělo by to smysl, udělal jsem to, co jsem udělat chtěl. Můj čas se naplnil. Jen mi snášeli argumenty, proč bych mohl hrát. O co přicházím. Ale nikdo na mě netlačil.“

Určitě si ale všichni přáli, abyste pokračoval.
„Kluci by byli rádi, kdybych s nimi pokračoval. Ale jsou dost zkušení a dost ostřílení, poradí si. Český nároďák byl vždycky silný.“

Loučíte se po nevydařeném vystoupení na mistrovství světa…
„Už jsem to ukončil, nedá se nic dělat. Snažili jsme se, i když to dopadlo úplně jinak, než jsme si představovali.“

Umíte si představit závěrečný hvizd po zápase se Srby?
„Radši si to ani nechci představit, bude to těžký.“

Manželka ale bude jistě ráda…
„Ta bude nejspokojenější. Vlastně celá rodina, i děti chtěly, aby byl táta víc doma. Chci se jim víc věnovat, vést je ke sportu. Mám jim co vracet, obětovali mi všechno, teď mohu být s nimi.“