U Nedvědů mají líbánky, paní Ivana už nemusí kopat...
Před pár dny v Praze předváděl míč pro mistrovství světa. Krásný, revoluční balon. A na křest přišel s celou rodinou. Pavel Nedvěd s manželkou Ivanou a dětmi Ivankou a Pavlíkem. Byl v pohodě, usměvavý, spokojený.
„Konečně máme taťku pro sebe,“ zářila paní Ivana. „Je to po dvaceti letech jako líbánky. A máme zase volné víkendy. To už jsme ani neznali. Dokonce teď jezdíme na výlety a na hory,“ pověděla Aha!.
Liboval si i devítiletý Pavlík. Táta má na něj víc času, hrají spolu fotbal, basket, jezdí společně do školy, „Když byl táta pořád pryč, musela si se mnou kopat maminka. Ale teď už je doma, takže hrajeme spolu. Je to lepší. I pro mámu,“ uculuje se a paní Ivana přizvukuje. „Konečně nejsem okopaná. Ale řekni, jak táta fauluje. Taky chodíš domů s pláčem,“ popíchne. „To víte, Pavel pořád nerad prohrává,“ vzpomene ctižádost manžela – vlastnost, jež ho vynesla až na fotbalová nebesa. „Ovšem teď se nám představí jako lyžař. Už mažeme lyže, chystáme helmy a kulichy a těšíme se do hor. Bude legrace, až se tatínek vrhne z kopce,“ mrkne na Pavlíka, který prý už jezdí skoro jako Tomba. „Táta jezdí dobře. Ale já líp,“ upozorní synek. „Předjedu ho. Ale on zase umí líp fotbal. Naštěstí už ho ale nehraje a má na nás mnohem víc času,“ uzavře pokračovatel rodu. To je prý dárek nad dárky.
Mít doma tatínka, to by ani Babbo Natale nevymyslel. To se mu odpustí i to nesplněné ferrari.
