Pavel Nedvěd: PROFÍK

• Soustředí se jako nikdo jiný

• Po tréninku si ještě přidává

• Pot z něj leje, nic si neodpustí

• Vtipkuje, ale také umí zařvat

• Ale hlavně: chce uspět!

S fotbalem už prožil mnoho. Vyhrál italskou ligu, hrál finále Ligy mistrů i mistrovství Evropy. Ale uspět na mistrovství světa? To je pro PAVLA NEDVĚDA (33) otázka vlastní hrdosti. „Před odjezdem byl nervózní. Nemluvil, byl vzteklý, uzavřený do sebe,“ popsala jeho paní Ivana. „Byl nervózní, že lidi v Česku čekají medaili.“

Chce to na mistrovství dotáhnout co nejdál, vzal si to jako osobní úkol. Vždyť to pro něj může být poslední velký turnaj, chce si ho užít a také tak činí.
Je obrovským dříčem, chce uspět, tak se zaťal. Soustředí se jako nikdo jiný. Na trénink chodí mezi posledními. Pozoruje fanoušky, sleduje, kde stojí televizní kamery. „Každý si chce vychutnat tu atmosféru. Každá minuta je cenná,“ říká.

Když se hraje na dvě, je zapálený jako v ostrém zápase. Pak je třeba poponést branku a on se jako první chápe konstrukce. Z hloučku slyšíte jeho vtípky, povzbuzuje spoluhráče, ovšem i peskuje, když někdo něco pokazí. Moc mu záleží na tom, aby byl výsledek na hřišti co nejlepší. „Sami víte, kolik problémů musíme překonávat. Zranění, ztrátu Vládi Šmicra, je toho hodně na tým, který je na mistrovství světa nováčkem.“

Pracuje na tom, aby byl český nároďák i navzdory všem patáliím silný a odolný. „Můžeme vítězit, ale náš tým musí být pokorný. Jeden musí pracovat pro druhého. Musíme se na sebe spolehnout,“ zmínil před časem v Seefeldu na adresu mužstva.

Někdy se neubrání a spadne do polohy bolestína. „Dědku, vstávej, známe tě,“ křikl na něj zvesela Karel Poborský, když se skácel s naraženým kolenem. Nechal se dlouho ošetřovat. A rád mluví o tom, jak je jeho tělesná schránka zhuntovaná.

Končí trénink a on si přidává u lajny. Pečlivě si upraví běžecké boty a začne: vyklusává, pak vykopává před sebe, drobí krok a zase zakopává. Pot z něj leje, nic si neodpustí. „Musím hodně trénovat, musím mít pocit, že jsem dobře připravený,“ hlásí. Soustředí se jen na fotbal. „Na nic jiného tu nemyslím,“ přizná. Nechodí hrát karty, nepouští se do počítačových her. Stará škola: televize, kafíčko, fotbal v televizi.

Je profík. Rozhovory šetří, ale když před diktafony a kamery musí, povídá o všem. Diskutuje, přestal být podrážděný jako dřív. Zdá se, že vyspěl, přitom ho ještě před rokem znali jako dětinu a ješitného chlapa.

Češi si mohou gratulovat, Nedvěd je v závěru kariéry silný, srovnal si v hlavě priority a národní tým může dovést skutečně daleko.

Co také kdy řekl...

O sobě

• Nikdy jsem nebyl pronikavý talent. Můj fotbal je vydřený. Hodně jsem musel pracovat. Asi jako nikdo z našeho nároďáku.´

O manželce

• 
  Už chtěla, abych skončil. Ale já vždycky říkal, že ženský fotbalu nerozumí. Tak ještě nekončím.
• Moc jí nepomůžu. Ležím na gauči, koukám na televizi a sotva přepnu program. Nejsem ideální manžel.

O zdraví

• Cítím, že moje tělo toho už moc nevydrží. Dny s fotbalem se mi krátí.
• Dva tři dny mi trvá, než se dám po zápase do pořádku. Jsem už jako dědeček.
• Oblíbil jsem si teď golf, ale bolí z toho záda.

O konci kariéry

• Až skončím, ostříhám si vlasy, nikdo mě nepozná a tím se ztratím z očí.