Fotbalový reprezentant Václav Svěrkoš: První miminko zemřelo, ale nevzdali to...

A teď mají Ninu!

Když drsňák pláče bolestí i štěstím

OSTRAVA – Něžně k sobě přivine malin- kého drobečka, kouzelnou princezničku Ninu. Je tím úplně nejšťastnějším tátou. Věřte mu to, když to říká… VÁCLAV SVĚRKOŠ (24), útočník ostravského Baníku, si užívá krásných dní. Co na tom, že se mu daří i na fotbalovém hřišti a střílí góly, tohle je přece daleko důležitější. Má doma měsíční miminko, které mu přítelkyně Jana povila v únoru.

Holčičku opatrně ukládá do postýlky, mluví tiše a co chvíli se láskyplně zadívá do peřinek. „Změnil se nám život. Je to krása, obrovské štěstí,“ vypráví s dojetím i pýchou v hlase. Hrdě líčí, jak pomáhá při koupání a přebalování. Když se jde na procházku, Janě ani na okamžik nepůjčí kočárek. „Teprve se učím, co všechno miminko potřebuje. Snažím se být dobrým otcem.“ Přál by si víc času na rodinu, fotbal mu ukrajuje z chvilek, kdy může být s Ninou. Porod ale stihl, Baník zrovna přijel ze soustředění, pár dní zbývalo do začátku ligového jara. „Bylo to ideálně načasované. Dokonce jsem si mohl dát stopičku na zdraví naší holčičky. Bylo to ale jen úplně symbolicky, trenérovi jsem to nahlásil,“ usmívá se lišácky. Když povídá o tom, jak Ninu poprvé choval, jak uslyšel její první pláč, zaleskne mu v očích. „Stříhal jsem pupeční šňůru,“ povídá pyšně.

Pobrečel si, nebránil se slzám štěstí. V životě vyplakal celé moře. Teď to ale bylo jiné. Úplně prý zapomněl fotit, jak si plánoval. „Až mi pan doktor musel připomenout, že si mám pospíšit,“ vzpomíná. Chvatně pořídil pár snímků a Ninu už balili do povijanu. On držel milovanou Janu za ruku. Byl to jejich nejkrásnější den. „Snad jsem to zvládl, příště to bude ale ještě lepší.“ Plánuje velkou rodinu, začne prý časem pracovat na klukovi.

Od chvíle, kdy se Nina narodila, mu každičký okamžik s ní hojí hluboké jizvy v duši. Před dvěma lety se k nim osud zachoval krutě, přišli o miminko. Chlapeček se už narodil mrtvý. Probrečeli dny a noci. Když Jana přišla do jiného stavu podruhé, vystřídaly bolest a žal trýznivé obavy. Ať už se to, proboha, nikdy neopakuje… „Strašně se mi ulevilo, když vykoukla na svět Nina, zdravá, v pořádku. A krásná…“

Celých devět měsíců měli strach. Pochybovali. Modlili se. „Měli jsme to oba v hlavách, báli jsme se, i když jsme se ty smutné myšlenky snažili vypudit. Ale tomu se neubráníte, pochybujete, máte strach,“ souká ze sebe útočník. Na hřišti je tvrďák, silný chlap, v soukromí citlivý, pozorný. „Jsem rád, že jsme to zvládli. Tedy hlavně Jana. Byla moc statečná. Dodával jsem jí odvahu a sílu. Snažil jsem se být navenek ten silný, aleuvnitř jsem byl roztřesený, hodně jsem se s tím pral,“ přiznává. Čas je milosrdný, dává zapomenout. A s Ninou je to den ode dne lepší. „Asi to nikdy úplně nevymažeme. Ale naše dcera nám teď vynahrazuje ty smutné chvíle. Už je mnohem líp.“

Autor: MICHAL CHYTIL
Foto pro Aha! – Aleš Krecl

14.3.2008