Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Kladenská dvojčata Patera s Procházkou o Naganu: Taktika u pivka

Tihle dva a prát se? Ba ne, léta válčí bok po boku proti ostatním. (Aha! – Denisa Hamerníková)

21. února 2008 • 02:01

KLADNO – Málem už zapomněli, že by kdy v nějakém Naganu v dalekém Japonsku hráli a přivezli odtamtud zlaté medaile. Zdánlivě bez sentimentu si připomínají deset let starý olympijský triumf slavná kladenská hokejová dvojčata, útočníci PAVEL PATERA (36) a MARTIN PROCHÁZKA (35).

Aby ne, odehráli spolu desítky slavných i méně památných turnajů, stovky zápasů. Medaile a mistrovské tituly jim patrně časem splynou do jedné velké zlaté skvrny. Sbírali úspěchy tak nějak samozřejmě, zlehka. Až ledabyle snadno.

Ve zlaté dekádě na přelomu tisíciletí byli úplně u všeho. Ve Vídni, pak v Naganu, reprezentační účet završili hattrickem v Norsku, Německu a Rusku. „To je tak dávno. Pořád hraješ s Kanadou, s Rusákama nebo s Finskem, Švédskem, Amerikou, soupeři jsou stejní, tak se ti to slije,“ krčí rameny Martin Procházka na otázku, co se mu vybaví z Nagana. „Jasně, dramatické finále, medaile na krku, obrovská radost, oslavy už na ledě, potoky šampusu a přijetí v Praze u prezidenta, to se nezapomíná. Je to top úspěch,“ povídají oba.

Nevědí, jakou atraktivní historku vytáhnout. Vraští čelo, jak pátrají ve vzpomínkách. Nechtějí se opakovat, zeptali se jich na Nagano už stokrát, možná tisíckrát a pokaždé je to stejné. „Já před sebou vidím, jak Patys (Pavel Patera – pozn. aut.) vyhrál vhazování. Ve dvou nejdůležitějších zápasech. Jednou přímo z jeho buly dával Guma (obránce Jiří Šlégr – pozn. aut.) gól v semifinále, podruhé ve finále jediný gól zase Petr Svoboda. To se nezapomíná,“ uvědomí si Martin Procházka. „No, já hlavně vidím, jak jsem nedal penaltu Kanadě, to byla ostuda,“ shodí gloriolu strůjce velkých okamžiků Pavel Patera.

Vzpomínají na Český dům, kde se tehdy točil Radegast. „Tam jsme chodili diskutovat,“ ucedí Martin. „U pivka se dělala taktika na další zápasy, nebylo to nic složitýho,“ přidává Pavel.

Když odmyslí nároďák a Kladno, prožili krásné chvíle v Omsku daleko na Sibiři. Potkali se tam s Ivanem Hlinkou, šéfem nad šéfy. „Strašně rádi jsme pod ním hráli. Nagano? To byl jeho úspěch,“ líčí Patera. „On to uměl geniálně dát dohromady, nikdo jiný by to dělat nemohl. Každý ho bral, respektoval a každý ho měl zároveň rád,“ přidává mladší kamarád. „Jeho koučování, to nebyla žádná věda. Bral to přirozeně. My se na taktický poradě dozvěděli, že je důležitý dát o gól víc než soupeř, a šlo se na led,“ uzavírá s úsměvem Patys.

ZLATÁ CESTA

16. února – den před finále

Už je jasné, že tým poletí z Japonska domů vládním speciálem, o jehož vyslání se zasadil i tehdejší prezident Václav Havel. Týmem zpráva otřese. Hráči na tréninku blbnou, jako by je nazítří nečekal největší zápas jejich kariéry. Jaromír Jágr se dokonce na ledě objeví v kraťasech. Až musejí zasáhnout lídři Růžička s Reichlem: „Dost volovin, pánové!“ Nervy ale všichni nechali stranou, Dominik Hašek odchází po tréninku relaxovat na krasobruslařskou exhibici, večer zasedá k šachovnici naproti Martinu Ručinskému. Vedle zkráceného programu unaveného Jágra, měl úlevu z tréninku i Petr Svoboda s bolavým loktem. Jeho ruce budou ještě potřeba…