Tu nálepku získal už dopředu díky historicky první účasti všech hvězd zámořské NHL. „Já ten tým postavím,“ zvedl v těžké době ruku litvínovský nebojsa IVAN HLINKA. Deset únorových dnů roku 1998 pak ukázalo, jak jedinečné dílo stvořil! Češi se v Naganu postarali o senzaci; vedeni Hlinkovými instinkty a eskamotérství brankáře Haška slavně Turnaj století vyhráli!

Deset let uplynulo od Vítězného února 1998, který nakazil hokejovou horečkou i toho nejposlednějšího sportovního analfabeta. Deník Aha! k výročí nachystal seriál kopírující průběh naganského turnaje, a ten první díl logicky patří vzpomínce na architekta největšího úspěchu české sportovní historie – Ivanu Hlinkovi. On sám už, žel, svou autentickou výpověď poskytnout nemůže, v létě 2004 zahynul při tragické autonehodě u Karlových Varů.
Bylo mu teprve 54 let...

LITVÍNOV (mba) – Ivan Hlinka se národního hokejového týmu ujal ve svízelné situaci před mistrovstvím světa 1997. Byl tu strašák Světového poháru, v němž Češi ve zcela kompletním složení neuhráli ani bod, a dokonce dostali ostudně napráskáno 7:1 v Německu! Hlinkovi ovšem SP prokázal skvělou službu – coby odstrašující příklad. „Právě s tím Ivan ty kluky objížděl. Říkal: To se nesmí opakovat!“ vzpomíná Hlinkův nejbližší člověk, manželka Liběna. „No a později, už v Naganu, každýmu řekl na uvítanou: Když už jsme se sem táhli, tak to tady, kurva, vyhrajeme, ne?!“ přidává Jiří Šlégr.

Přesně takový Hlinka byl. „Nejsem žádnej doktor přes kličky,“ říkával s oblibou. „A taky razil zásadu, že z hráčů se nesmějí dělat blbci,“ přidává Hlinková. „Byl jedním z nich, proto se mohl spolehnout, že půjdou za ním. Ale přitom měl pořád ohromnou, přirozenou autoritu.“

Ještě před turnajem musel Hlinka učinit několik zásadních rozhodnutí. Třiadvacet jmen hráčů pro Nagano si napsal do svého trenérského notesu. I když notesu… Pár desítek stránek proražených děrovačkou držela při sobě izolačka, kterou si hokejisté obalují čepel hokejky. Tam si psal sestavy, tu a tam načmáral poznámku k taktice, nebo plán na trénink. Příliš diagramů tam ale nenajdete… „Nejsem Picasso, abych pořád něco maloval,“ objasňoval svůj odmítavý postoj k teorii. Třetinu Hlinkova seznamu tvořili jeho oblíbenci, odkojení v litvínovské hokejové líhni. Šlégr. Reichel. Ručinský. Lang. Beránek. „To byly jeho děti, těm věřil…,“ říká Hlinková. K nim však dopsal překvapivě ještě další a starší kusy: Petra Svobodu, který od emigrace neměl ani český pas (!) a Vladimíra Růžičku. Tomu navíc odvážně dopředu svěřil kapitánské céčko.

Na utajené schůzce v září 1997 o tomhle svém plánu zpravil jak Roberta Reichla, tak Jaromíra Jágra. Oba si mohli kapitánství nárokovat, ale ať by ho Hlinka dal kterémukoli z nich, asi by to nedopadlo nejlíp. A tak Hlinka zcela instinktivně tasil z rukávu trumf – odepisovaného matadora Růžičku. „Alby i Džegr by v roli kapitána mohli někomu vadit. Jenže Růža je ten typ, kterýho vezmou úplně všichni,“ podotýká tehdejší masér a Hlinkův litvínovský kamarád Václav Šašek.

Kuráž prokázal Hlinka i tím, že nejmenoval tým ryze z toho, co mu nabízela zámořská NHL. Skoro půlku hráčů posbíral po Evropě! Špaček, Patera, Procházka, Hejduk, Moravec i Čechmánek přitom tehdy pořád patřili spíš mezi hokejová ucha…

Víc už Hlinka řešit nemusel – o brankářské jedničce (Hašek) nešlo vést spory, skládání útoků a obranných párů velkoryse ponechal na hráčích samotných. „Věděl, že oni musejí sami nejlíp cítit, s kým jim to klape a s kým ne. Sám si je řídil až při zápasech, když si v saku stoupl za ně,“ prozrazuje Šašek.

Zlatá cesta

13. února – první zápas
Česko – Finsko 3:0

Branky: 30. Patera, 45. Reichel, 49. Růžička.
Rozhodčí: Fraser.
Vyloučení: 3:3.
Využití: 1:0.
Diváci: 3500.
Třetiny: 0:0, 1:0, 2:0.
ČESKO: Hašek – Šlégr, Šmehlík, Svoboda, Hamrlík, Kučera, Špaček, L. Procházka – Jágr, Růžička, Straka – Lang, Reichel, Ručinský – Moravec, Dopita, Beránek – Čaloun, Patera, M. Procházka.
FINSKO: Myllys – Numminen, Niinimaa, Berg, Lumme, Grönman, Laukkanen, Timonen – Selläne, Koivu, Peltonen – Nieminen, Helminen, Lehtinen – Tikkanen, Kurri, Törmanen – Lind, Kapanen, Ylönen.

Dokáže hrát Jágr s Růžičkou? Co vlastně soubor Ivana Hlinky předvede? To byly nejčastější otázky před úvodním zápasem českých hokejistů na olympiádě v Naganu 1998. Češi dali v pátek třináctého pochybovačům pádnou odpověď, na úvod porazili Finy 3:0. Jen Jágr vyděsil fanoušky, když zmizel tři minuty před koncem první třetiny ze střídačky. Proklatá třísla, báli se všichni. Naštěstí ho ale zlobily jen špatně nabroušené brusle...

Manželka Liběna: Od nervů i zvracel...

LITVÍNOV (mba) – Prohlédněte si jakoukoli knížku o Naganu a schválně, jestli vás tam něco neudeří do očí? Kouč Ivan Hlinka tam stojí na střídačce vždy ve stejné modré košili!

Copak měl jen jednu, paní Hlinková?!
„Ale vůbec ne! Měl dost, nebojte.“

Neříkala jste mu do telefonu: Nech si to aspoň vyprat!?
„Ten rituál se týkal až těch závěrečných zápasů. A to už jsem mu do ničeho nemluvila.“

Balil si na takové cesty sám?
„Dřív býval soběstačný, uměl si zabalit sám. A dobře. Ale časem zpohodlněl a zcela to nechával na mě. Věřil mi, že tam bude mít všechno.“

Strčila jste mu do kufru před Naganem něco pro štěstí?
„Strčila. Malinkýho skleněnýho slona a píšťalku. Tu od té doby vozil všude ve své tašce s hygienou.“

Povězte – byl před odjezdem nervózní? Anebo i tenhle turnaj bral se svým typickým nadhledem?
„Trochu nervóznější byl. Bylo znát, že to je olympiáda, ne obyčejný turnaj, nebo zápas. Prožíval to a moc chtěl medaili. Jakoukoli. Jak obvykle nervozitu neprojevoval, tak tehdy ano.“

Jak? Byl nevrlý? Podrážděný? Hádali jste se? Anebo byl nemluvný?
„On působil navenek jako suverén, že je nad věcí, z ničeho si nic nedělá. Ale párkrát jsem ho zažila zadumanýho, zabranýho do sebe. A taky občas trpěl ranní nevolností. Od nervů párkrát i zvracel.“

Takže to jeho siláctví byla trochu i póza?
„Občas. Kritiku nebral vůbec dobře. Když se třeba rozvedl, vyšel v Blesku článek s jeho paní. On pak veřejně řekl: Ať si říká, co chce, mě to nezajímá. Doma se tím ale sžíral.“

Stejně to ale musí být kouzelné, když mu chvíli po finále říkáte do telefonu: Ivane, ty si ani nedovedeš představit, co se tady děje! A on vám suše opáčí: No tak, Libi, přece se z toho neposerem…
„Jistě, v ten moment to zlehčoval. Přesto jsem cítila, jakou má radost. Jak obrovské je to pro něj zadostiučinění. Jak je na ten tým i sebe sama hrdej.“

Zažila jste ho někdy opravdu naměkko?
„Zažila. To když nás Čigi Rykl po návratu z Nagana a tom Staromáku dovezl domů. Děti vyzdobily barák balonky, vyvěsily transparent: Vítáme tě! Do noci na něj čekaly. Tenkrát mu po tvářích tekly slzy. Chvíli na to padl a dva dny spal...“

Nagano: 10 let!

Autor: Martin BREJLA
Foto Aha! – Denisa Hamerníková, ČTK, archiv

Takovýchto záběrů není nikdy dost :-)