Hadamczik: Chtěl jsem skončit!

✔ V kapse drtí medvídka od dcery. Už 15 let!
✔ Na hráče sotva sípe, ale poslouchají ho.
✔ Už nikdy to nebude jinak. Zavinil si to sám!
✔ Smeká před Výborným a Kaberlem.

V Turíně šlo o jeho první velký turnaj na postu hlavního kouče, byl jako uzlík podrážděných nervů. O pár měsíců později už s nadhledem dovedl mužstvo k další velké medaili. Lépe se mu pracovalo, neměl pod sebou ty největší hvězdy, ale v těžkostech složil mužstvo bojovníků. Tak jako všude, kde trénoval.

Kdy jste zjistil, že tenhle tým může něco dokázat?
„Od prvního utkání šampionátu. Šli jsme do něj s velkým respektem, Lotyši porazili předtím Finy, Švýcary, měli nový a plný stadion. Říkali jsme si: Ty bláho, to bude zápas! A my je jednoznačně přehráli, akorát chyběly góly. Tam se dával tým dohromady.“

Na Švédských hrách přitom vypadal dost tristně. Neměl jste z toho strach?
„Chci vyhrát každý zápas, ale Švédské hry jsem bral vyloženě jako turnaj, kde musím vidět hráče. Věděl jsem, že vezmu Jardu Hlinku, Hlaváče, Výborného. Proto jsem je poslal domů, bylo zbytečné je tam nechat sedět, když jsem potřeboval zkoušet jiné. Dal jsem jim volno. Věděl jsem, že z toho, co zůstalo, na mistrovství deset lidí nebude.“

Nebyla ve vás malá dušička, když z nejrůznějších důvodů odmítlo tolik hráčů z NHL?
„Ze Švédska jsem obvolával hráče, Kubina mi řekl, že to nejde, pak Malík... Z toho jsem byl smutný. Pomyslel jsem si, jak má člověk přebudovat generaci, když nikdo nemůže?! Jedni v reprezentaci skončili, pak máte generaci, která by je měla nahradit. Počítal jsem s Kleslou, Martínkem, Oleszem, Vrbatou, Čajánkem, Židlickým. Ti tu normálně měli být. Najednou se objevila strašně velká díra. Byli jsme postaveni na hranu, kdy nic jiného nezbývalo. Ale mužstvo se dalo skvěle dohromady.“

V čem je mistrovství snazší než olympiáda?
„Na olympiádu jsem přijel a byl jsem s klukama čtyřiadvacet hodin. Potkala nás spousta smůly. Jednou za rok je nad New Yorkem sněhová bouřka a zrovna v momentě, kdy nám měli odletět hráči. Deset hodin zpoždění... Každý organismus se s tím vyrovnává jinak. Vůle kluků byla enormní, v kabině se povzbuzovali. Ale padalo to na nás dál: zranění Haška v prvním utkání, pak Eliáše, Čajánek laboroval se zápěstím. A pak sestřelil Ruutu Jágra. To na tým nepůsobilo moc dobře.“

Nedalo se s tím nic dělat?
„Ne. Tady byl přece jen den volna, tam to běželo tak rychle, že když spadli do únavy, neuměl jsem je z ní dostat. Pořád říkám, když jsem viděl Kanadu, Rusy, tak Turín je druhý největší úspěch v historii samostatného českého hokeje. Tady byli kluci, kteří ještě nic nedokázali, hladoví po úspěchu.“

Po olympiádě byl na vás vyvinut velký tlak, neměl jste chuť se vším seknout?
„To jsem měl, díky vám všem. Napsaly se věci, které se nezakládají na pravdě. Můžete mě kritizovat, nemít rádi, stejně jdu a pozdravím vás. Můžete mi být sympatičtí, nebo ne, ale k hokeji patříte, umíte ho prodat, jelikož lidi si to žádají. Kritiku respektuji, ale nerespektuji výmysly. Byl jsem přesvědčen, že skončím.“

Proč jste vytrval?
„Volali mi doktor Bukač, Jarda Holík, Charouz, zpěvák Nohavica... Po rozhovorech s nimi jsem nabyl přesvědčení, že jsem jediný trenér, který to musel vydobýt z nuly. Nikdy jsem extraligu nehrál, začal jsem z druhé národní ligy. Všude jsem budoval tým, který pak hrál na špici. Najednou jsem si řekl: ty bláho, co jsem tomu v životě obětoval?! Tak co se může stát, můžeš jen sportovně prohrát?! Nic zlého jsi neudělal, přivezl jsi medaili. Tak přesvědči ty lidi, že to je jinak. Jsem tady od toho, abych měl výsledky. Budu rád, když vás přesvědčím, že mám rád hokej a nikdy v tom žádné jiné vlivy nebyly.“

Berete tedy fantastický úspěch v Rize jako satisfakci? Tomuhle týmu přece nikdo nevěřil.
„Ano, musím říct, že nyní cítím obrovskou satisfakci. Ovšem beru to jako práci, jsem rád, že se nám s kolegy práce dařila. Potvrdil jsem si správnost mých hokejových názorů, díky kterým jsem se dostal z nuly tak vysoko. Ověřil jsem si, že když má člověk štěstí na osobnosti, a David Výborný s Tomášem Kaberlem jsou pro mě osobnosti prvního kalibru – vždyť mohli ležet na Floridě… –, má ulehčenou práci. Jak oni stmelují partu, co předvádí na ledě, to je pro mě zážitek na celej život. Budu pyšný na to, že jsem je mohl trénovat.“

Jste pověrčivý, máte nějaké své rituály?
„Ani ne, jen jsem před zápasem s Ruskem zavelel, že jdeme bez vázanek. Švédové chodili bez nich a vyhrávali. Totéž jsme zopakovali i před Finy. Hecli jsme se. Jinak košile mám čtyři, tak je sem tam vyměním. Já si na to nepotrpím, potrpím si na to, aby mužstvo hrálo.“

Máte nějakou věc pro štěstí?
„Mám talisman od dcery. Dala mi ho, když jsem začal trénovat. Ten nosím pořád s sebou. Věřím tomu, že mužstvo je dobře připravené, a přeju si ráno, aby byli zdraví a měli šťastnej den.“

Co vám dcera dala?
„Takového plyšového medvídka, mám ho patnáct roků.“

Máte ho s sebou na střídačce?
„V kapse.“

Přistihnete se, že ho občas zmáčknete?
„Možná ho to někdy bolí, jak ho drtím! Odnáší mé nervy.“

Máte problémy s hlasivkami. Není to na lavičce na závadu, když v hluku nedokřiknete na druhý konec?
„To už nezměním. Jak říkal táta: To mi vytáhne až hlína. Měl jsem hlasivky v pořádku, jenže když jsem trénoval Olomouc, tak jsem dostal zánět. Měl jsem ho odležet, ale přechodil jsem to. Pak jsem šel do Vítkovic, kde mi lékař doporučil operaci kvůli uzlíku na hlasivkách. Mělo to trvat dva měsíce, jenže já šel po týdnu znovu na led. Takže to mám chronické. Docent Šrám v Praze mi ukazoval, že to tam mám vyříznuté. A musel bych prý dělat práci, kde bych mluvil pomalu a potichu. (naschvál ztiší a zpomalí hlas) Že by se to zlepšilo. Ale to nechci. Naučil jsem se s tím prostě žít.“

V koučinku vám to tedy nepřekáží?
„Na olympiádě první tři dny. To byla těžká situace, musel jsem všechno přenášet přes asistenta. To bylo nepříjemné. Přece jen, když před mužstvo předstoupíte, tak musíte mít vnitřní sílu, přesvědčit ty lidi, něco jim říct. A to nešlo. Proto došlo k takovým řečem, že tým vede někdo jinej.“

Chystáte se na fotbalové mistrovství světa? K fotbalu máte blízko.
„Nechystal jsem se, ale zřejmě na týden vyrazím. Trénoval jsem ve Füssenu, navštívím známé, spojím příjemné s užitečným.“


Sledujete ještě Baník?
„Sleduju, bedlivě. V závěru mi dělali radost. Škoda jen, že neporazili Spartu ve finále poháru.“

Nechtěl jste zase zainvestovat do nějakého sportovního klubu, od doby, kdy jste ostravský Baník prodal?
„Já nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat kluby a živit je. Do Baníku jsem šel ze srdeční záležitosti, kvůli bráchovi Evženovi. Na Baníku se nám povedlo naprosto všechno.“

Říká se, že vy jste pro fotbal objevil Baroše...
„Taky že byl moje dílo! Řekli jsme, že bude každý zápas hrát. To byla cesta, trpělivost. Je to lepší než nechat na hřišti potulovat důchodce bez srdce, který to má jen jako zaměstnání. Baroš nám to vrátil. Po jeho prodeji jsme koupili jiné hráče, splatili dluhy. A teď pořád volá, blahopřeje. Tudy bychom měli jít i v hokeji, aby mladí kluci neodcházeli.“

Autor: Jan UHLÍK
Foto: ČTK