EXKLUZIVNĚ! Matka zavražděné Johanky (†12): Ta bolest mě dusí! Nemám sílu tady zůstat!
10 fotografií
Ocelově šedé podzimní nebe včera viselo nad hřbitovem v Jablonci nad Nisou, když se u brány scházeli příbuzní a hlavně kamarádi Johanky T. (†12). Přinášeli bílé růže i plyšáky. Ani se nesnažili zadržovat slzy. S nebohou dívkou, kterou v polovině září ubodal vlastní táta Milan (64), a ještě popravu cynicky »vysílal« přes internet manželce, se přišly rozloučit i dívky ze sboru, v němž talentovaná Johanka zpívala.
Přesně v 8.30 hodin projelo bránou pohřební auto. „Ježíšmarjá, co z tý dívčiny zbylo...,“ neubránila se projevu zděšení jedna z přítomných na posledním rozloučení, když pracovník pohřební služby vyndal z vozu malou urničku. „Chudinka, žádná spravedlnost,“ špitla další žena. Všichni se pak vydali za urnou k malému hrobečku připravenému pro Johanku.
Johančina maminka Marcela (52): Nenechávejte ji tu samotnou!
Johančina maminka Marcela (52) všem, kteří přišli, poděkovala a zároveň je poprosila: „Nenechávejte ji tu samotnou, když já musím odletět. Děkuji.“ Hned po pohřbu odletěla do Saúdské Arábie, kde pracuje. „Nemám sílu tady zůstat,“ řekla v rozhovoru pro Aha!.
Co teď plánujete?
„Zkusím začít znova, ale vůbec nevím, jestli to dokážu. Čím víc se vzdaluji od té tragédie, tím to pro mě začíná být těžší. Vidím ji na každém kroku, nemůžu jít ani do lesa, kde jsme spolu byly. Nemůžu jít kolem přehrady. Úplně se dusím. Nemám sílu tady zůstat. Je to strašně těžký, nikdo si to neumí představit.“
Dalo by se říct, že dnešním dnem máte to nejhorší za sebou…
„Tím, jak mi skončily povinnosti – všechno zařídit, všechno zorganizovat, tak si uvědomuju tu šílenou samotu, to prázdno. Musím odletět a zkusit začít znova. Snad mi tam kolegové a změna prostředí pomůžou. Teď jsem zoufalá. Je mi hrozně...“
Čekala jste tolik lidí?
„Moc všem děkuju, že přišli. Myslím, že Johanka měla důstojné rozloučení. Zasloužila si to.“
Přijedete na soudní proces?
„Ne. Doufám, že ne. Kdybych musela přiletět, tak chci vypovídat v kanceláři advokáta. Rozhodně nebudu u soudního procesu. Doufám, že mě státní zástupce pochopí.“
Johančina otce nechcete vidět?
„Ne! A myslím si, že k tomu není co dodat.“
Může nějaký trest Johančinu smrt odčinit?
„Neexistuje trest. Tady není vysvětlení, tady není trest. U takovýho člověka… Já nevím… Od toho jsou soudci. Jí život nikdo nevrátí. Ať ho potrestají, jak ho potrestají, tak Johanka tady není a to je pro mě směrodatné.“
V Arábii vás už čekají?
„Jsou připraveni. Mám zařízenou limuzínu z letiště. Teď to bude záležet na mně, abych to zvládla. Nesmím uronit slzu na pracovišti, jinak letím domů. Budu se strašně moc snažit.“
Kdy se zase vrátíte?
„V lednu mám naplánovanou dovolenou, díky tomu, že se mi narodí vnoučátko. Doufám, že to bude nová radost do rodiny. Určitě to bude radost. Musím tady být kvůli svým dětem. Vnoučatům. Snad ta bolest jednou otupí. Doufám. Zapomenout se nedá, ale ty rány se trošku obrousí. Snad...“
Kamarádky ze sboru: Ještě jednou tě pohladit...
Doslova hrdinský výkon podaly u Johančina hrobu její kamarádky. V situaci, která by zlomila i dospělého, dokázaly nad hrobem promluvit a zazpívat. „Chceme ještě jednou uvidět tvůj pohled, ne smutný… Jen ještě jednou tě pohladit po tváři…,“ pronesla jedna z nich. Hlas se jí třásl, koutky úst cukaly zadržovaným pláčem. Nakonec zazpívaly – o princezně, o dívčích snech. Valčík na rozloučenou, v němž se zpívá »když musíme se rozloučit, končí čas krásných dní…«, rozplakal téměř všechny.
Klárka: Bylo to moc těžké!
„Byly to písničky pro Johanku. Taky je zpívala. Bylo to těžký. Úplně hrozně jsem se klepala,“ přiznala Klára ze sboru. Nad hrobem zpívala sóla, která ještě nedávno patřila Johance.
10 fotografií
