Příběh dívky Báry: Když se řežu, cítím volnost!

Barbora žila u své matky a jejího nového přítele. Ani s jedním neměla dobrý vztah, matky se dokonce bála. Občas přespávala u své sestry, která se živila jako striptýzová tanečnice.

V nízkoprahovém klubu se objevila poprvé v roce 2007. S nikým příliš nekomunikovala a často plakala. Díky trpělivosti tamních pracovníků se však začala pomalu otvírat. „Přiznala jsem se jim, že si ubližuju. Pomáhá mi to. Když se řežu, cítím bolest a uvolnění. Aspoň něco cítím,“ popisuje Bára. Díky psychoterapii se její stav výrazně zlepšil. Začala se o sebe více starat, ve škole ji to víc bavilo, byla veselejší, řezné rány se začaly hojit a nové nepřibývaly.

Během školního roku si ale našla partnera, o dost staršího cizince. Nejprve byla Bára šťastná, asi po měsíci však zjistila, že její přítel je dealer drog. Zprvu se s ním chtěla rozejít, ale postupem času mu jeho dealerství začala tolerovat.

O letních prázdninách se s ním rozešla, což nesla velmi těžce. Naštěstí se však znovu obrátila na pracovníky klubu a začala docházet k psychiatričce. „Potřebovala jsem vyslechnout od někoho, kdo mě nebude soudit, mít si komu postěžovat, komu zavolat či poslat SMS v případě nouze,“ říká dívka. Sebepoškozování se jí nakonec podařilo zvládnout, ale ví, že se může nutkání ubližovat si kdykoliv vrátit. Bára se také hodně osamostatnila: začala si přivydělávat na brigádách v supermarketu a nyní je spokojená.

Co je to nízkoprahový klub?

Přístup má do něj kterýkoliv mladý člověk ve věku 6 až 26 let. Nemusí se nijak prokazovat. Pracovníci se mu snaží pomoci a neodsuzují ho, i když je třeba konzumentem drog nebo provozuje prostituci.

Co řeší kluby?

● problémy ve škole a s vrstevníky

● útěky z domova

● špatnou sociální situaci rodiny

●  experimenty s návykovými látkami

● předčasnou sexuální aktivitu

● pomoc v krizi

●  doučování a jiné vzdělávací aktivity

● doprovody (k soudu, na úřady)

Ilustrační foto ČTK