Petr Semerád: Na rakovinu mi zemřela máma i děda

Vše začalo zcela nečekaně. Jednoho dnes si Petr všiml, že se mu během krátké doby poměrně rychle zvětšilo varle. K tomu se přidaly bolesti v genitáliích, bolesti hlavy a pan Petr dokonce několikrát omdlel. Varle se mu zvětšilo až do velikosti zhruba deseti centimetrů. Vydal se proto na urologii do Kolína, kde mu ho odebrali a poslali na histologii do Prahy. Čtrnáct dní čekal na výsledky a pak se dozvěděl, že má rakovinu varlat. Byl to šok. „Nejdříve jsem to chtěl uchovat v sobě a nikomu to neříct. Chtěl jsem to před rodinou tajit, aby se nebáli. Měl jsem strach hlavně kvůli devadesátileté babičce. Už pochovala moji mámu i dědu, oba zemřeli na rakovinu. Bál jsem se, aby jí to neublížilo,“ vzpomíná pan Petr.

Hned po osudné diagnóze začali lékaři s chemoterapiemi, které trvaly tři čtvrtě roku. „Psychicky jsme byli s manželkou připraveni na to, že po silné léčbě nemusím mít děti. Nakonec jsme se domluvili, že nám jedno společné dítě stačí, a už jsme to neřešili,“ říká Petr, který se ženou vychovává kromě holčičky ještě vyženěného syna.

Léčba mu nakonec pomohla a Petr si myslel, že má vyhráno. Šok přišel o půl roku později při pravidelné kontrole u lékaře. „Zjistilo se, že mám metastázy na plicích. To bylo daleko horší. Chemoterapie byla silnější, bylo mi zle, měl jsem halucinace a výpadky paměti. Měl jsem slavit třicátiny, místo toho mě ale brácha vezl do špitálu a mně bylo tak špatně, že jsem si říkal, že už se jich ani nedožiju. Myslel jsem na to, že mám rodinu, malou dceru a že je tady nemůžu nechat,“ popisuje své pocity Petr, který nakonec díky včasné léčbě rakovinu plic překonal. Teď chodí každé tři měsíce na kontrolu a doufá, že vše bude v pořádku. Jak ale sám přiznal, snaží se žít naplno. „Občas si dám pivo nebo panáka, rád se bavím ve společnosti. Jsem v invalidním důchodu, ale přivydělávám si jako ostraha objektu. Taky jsem si udělal kurs první pomoci a pomáhám hasičům. A hlavně se věnuji rodině.“