Eva Dvořáková (55): »Jeden doktor mi řekl, najděte si místo, kde budete chcípat!« - Bylo to peklo a já věřila v Boha

Život se s Evou Dvořákovou (55) z jižních Čech nikdy zrovna nemazlil. Když už si myslela, že nemůže být hůř, ozvala se zákeřná rakovina v podobě bulky na prsu. V jejím životě to ale nebylo poprvé. Už jako malé dítě onemocněla leukemií, kterou se ale tehdy záhadným způsobem podařilo zcela vyléčit. I teď se rozhodla bojovat.

Vše začalo před třemi lety, kdy šla na pravidelnou prohlídku na mamograf. Tam jí sdělili, že je vše v pořádku a je zdravá. Druhý den ale nemohla bolestí spát, a tak se vydala k lékařům znovu s tím, že ji strašně bolí prso, nemůže hnout rukou a bojí se, aby to nebyla rakovina. „Šla jsem na odběr vzorků po lokálním umrtvení a tam se ta nejčernější diagnóza bohužel potvrdila,“ vzpomíná Eva Dvořáková. „Jako první mne poslali na rentgen kostí, aby zjistili, zda nejsou metastázy a nádor se nerozšířil tam, protože by nebylo asi už co řešit a měla bych pár měsíců života. To se naštěstí nepotvrdilo, a tak jsem podstoupila náročnou operaci v Písku. Skvěle se tam ke mně chovali, odoperovali mne, ale pak jsem trpěla,“ vzpomíná statečná žena.

Protože má chronicky nemocnou slinivku, nemohla brát žádné utišující léky. Dostala tedy jen jednu injekci proti bolesti a víc nic. „Celý týden po operaci jsem trpěla strašnými bolestmi, ale říkala jsem si, že to musím přežít.“

Cítila jsem se šíleně

Pak nastoupila druhá fáze. Chemoterapie a ozařování. „Dostala jsem celkem 12 silných dávek, po kterých mi bylo šíleně zle. Měla jsem strašné záchvaty. Po druhé dávce jsem se ráno probudila a měla jsem plný polštář vlasů. Naštěstí jsem měla už koupenou krásnou paruku a nikdo nepoznal, že to nejsou pravé vlasy. Řekla jsem si, ale co, vlasy narostou, jen ať se uzdravím,“ vzpomíná paní Eva.

Mezitím šla na kontrolu do nemocnice v Českých Budějovicích a tam zažila šok. Setkala se s lékařem, který by snad neměl pracovat ani v JZD. „Snad víc než nemoc a léčba mě zranila jeho slova a styl, jakým se mnou mluvil. Řekl mi doslova: V tom Písku vám to totálně zmrvili, tam jsou patlalové, rovnou si hledejte místo, kde budete chcípat. Tehdy jsem se rozbrečela a odešla. Pak jsem naopak zjistila, že v Písku mi to udělali skvěle, protože mne operoval pan primář, opravdová kapacita na tyto záležitosti,“ říká Dvořáková.

Pomoc ji odreagovala

S nemocí paní Eva bojovala statečně. Mezi léčbou silnými chemoterapiemi a pak 32 dávkami ozařování jezdila alespoň dvakrát týdně do práce do azylového domu v Husinci na Prachaticku, který vede.

Když jí bylo hůř, byla doma a řešila věci po telefonu. Kromě azylového domu totiž ještě pomáhá seniorům a postiženým lidem v Týně nad Vltavou. To vše ji odreagovávalo od toho, aby myslela na nemoc, na to, že nepřežije. A jak dnes říká, pomohla jí víra v Boha. „Lidé, kteří mě znali a třeba nejsou věřící, mi dokonce říkali, že ten nahoře mne musí mít rád, protože jiná ženská by tohle nevydržela.“ Paní Evě pomohla práce, pozitivní myšlení i to, že nezůstala sedět se složenýma rukama. Pomohla jí rodina, hlavně dcera, která se o ni starala, a pár přátel.

Dnes se paní Eva cítí dobře. „Sama dobře vím, že vyhráno nemám, ale snažím se říkat si, že kdybych měla umřít, dávno bych umřela. A také se snažím víc si vážit věcí, dne či hezkého počasí,“ uzavřela svůj příběh statečná žena.