Zachránce malého Čtvrtka se v léčebně konečně cítí v bezpečí: Čtrnáct let mě pronásledují hlasy
PRAHA – Bezdomovec Miroslav Szamszeli, který zachránil z popelnice miminko Vendelína Čtvrtka a poté, co mu město zajistilo ubytování a práci, ve čtvrtek minulý týden vyskočil z druhého patra ubytovny, není nevděčný hrdina. Podle odborníků je vážně nemocný člověk, který už dávno potřeboval léčbu.
Bezdomovec Miroslav Szamszeli, který zachránil z popelnice miminko Vendelína Čtvrtka a poté, co mu město zajistilo ubytování a práci, ve čtvrtek minulý týden vyskočil z druhého patra ubytovny, není nevděčný hrdina. Podle odborníků je vážně nemocný člověk, který už dávno potřeboval léčbu.
Podle mluvčí psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích Dagmar Žaludové se pacient už zklidnil a podrobuje se léčbě. „Dokonce je spokojený a cítí se v bezpečí,“ řekla včera Aha!Právě to je pro Szamszeliho zřejmě nejdůležitější. Jak se ukázalo, čtrnáct let se schovával před lidmi, žil v kanálech a pod mosty, slyšel hlasy, cítil, že ho někdo pronásleduje. Až díky malému Čtvrtkovi, kterého matka chtěla zabít, se dočkal úlevy.
Že je duševně nemocný, bylo podle odborníků patrné už v momentě, kdy objevil miminko. Místo aby s ním běžel do tepla, bezradně s ním dvacet minut stál v náručí a toužil, aby mu někdo z kolemjdoucích pomohl. „Nechoval se normálně, přesto měl v sobě lidství a pochopil, že je třeba pomoci,“ říká Žaludová.
Nad dalšími perspektivami zachránce visí stále otazník. Nikdo neví, co s ním bude, až ho lékaři z léčebny propustí. „I duševně nemocný člověk se dá léčit na takové úrovni, že může normálně žít a chodit do zaměstnání,“ uvedla mluvčí. Szamszeli je svéprávný, a tak po úspěšné terapii by mu práce a střecha nad hlavou, které nyní nedokázal přijmout, mohly přece jen změnit život.
Podle odborníků většina lidí, kteří žijí na ulici, trpí nějakou duševní poruchou. „Je minimum těch, kteří by si tento styl života vybrali dobrovolně. Podle mezinárodních výzkumů trpí až 70 % bezdomovců v USA a západní Evropě duševní nemocí, která jim znemožňuje žít jako ostatní a pracovat,“ míní Žaludová.