Podivný skon herce Luťanského ve Vietnamu: Nikdy nezjistím, jak brácha zahynul
11 fotografií
Žižkovský frajer, neúnavný hledač pokladů a lovec známých tváří. To je fotograf a kameraman Štěpán Luťanský (72), který až do konce prázdnin vystavuje na pražské žižkovské radnici své fotografie a také obrazy. V srpnu to bude už 37 let, co jeho bratr, herec Národního divadla Ivan Luťanský (†30) zahynul za dosud ne zcela vyjasněných okolností ve Vietnamu.
Myslíte, že se někdy dozvíte pravdu o smrti svého bratra?
„Pravdu o smrti mého bratra se nedozvíme. Už z toho důvodu, že verzí o jeho smrti je několik – a která je ta pravdivá? A popravdě řečeno, už ani s devadesátiletou mamkou nemáme zájem o další »důvěryhodné« svědky."
Oficiální příčinou úmrtí byla autonehoda. Co se vám na tom nezdálo, že jste před lety začal pátrat na vlastní pěst?
„Pokud se dozvíte o smrti někoho blízkého, tak je to vždy šok, a berete vše, co je vám předloženo, jako pravdu. Ovšem časem si začnete říkat, proč on a proč zrovna tak. Najednou se vám začnou vybavovat nesrovnalosti ve sdělení o smrti. A tak to bylo i v případě mého bratra. Nikdo, kdo s ním byl ve Vietnamu, k nám nepřišel, aby nám vysvětlil důvod úmrtí. Když jsme s mamkou chtěli provést identifikaci, bylo nám řečeno, že mrtvola je majetek státu a nikoliv rodiny a že byl údajně identifikován podle pasu. Dále nám přišly tři úmrtní listy, každý s jiným datem i místem nehody. A další a další pochybné nesrovnalosti, než byla oficiální verze.“
Jak jste přišel na to, že byl zastřelen ze samopalu? A jak k tomu podle vás došlo?
„Ozval se mi nějaký člověk, je to asi čtyři pět let, a řekl mi, že mu skončila mlčenlivost, takže mi může říct, jak to s bráchou bylo. Údajně se připletl k ozbrojenému přepadení a když chtěl pomoct oběti, Ivan byl totiž výborný karatista, tak ho ze zálohy údajně někdo zastřelil samopalem. Další verze.“
Také se říkalo, že gazík s vaším bratrem vjel do zakázaného území!
„Této verzi s gazíkem nevěřím.“
Od cesty do Vietnamu prý Ivana zrazoval táta. Proč?
„Otec mu cestu rozmlouval, protože mu byla podezřelá rychlost, s jakou mu sekretář Národního divadla a příslušník Státní bezpečnosti Ivo Kubeš vyřídil cestu. Podle mého názoru byl Ivan vylákán ven a tam zavražděn, jelikož byl režimu nepohodlný. Jako už známý herec Národního divadla dost tvrdě vystupoval proti režimu. Jeho osud byla láska k buddhismu a toho právě Kubeš využil.“
Jaká lumpárna s mladším bráškou vám nejvíc utkvěla v paměti?
„Když jsme se přestěhovali nad Ohradu, naší bojovou plání se staly Židovské pece, hora Vítkov nebo třešňovka v Hrdlořezích. Tím, že byl brácha o pět let mladší, tak nezapadal do našich plánů. Lezli jsme po starých půdách a sklepích, kde jsme hlavně kradli kočárky, abychom si mohli z koleček udělat káry a závodit, klidně i na hlavní silnici. Kolem patnáctého roku už jsme měli jiné záliby, holky – a hlavně – svět ovládli Beatles. A nás taky. Jenom film Perný den jsme s klukama viděli v kině Tábor dvanáctkrát! Od té doby miluji tuto skupinu a její rozpad jsem jako mnoho mých vrstevníků těžko nesl. To byl také důvod, proč jsem namaloval obraz Poslední večeře Beatles, který v současné době vystavuji i s fotografiemi na Žižkovské radnici.“
Je to vaše první výstava v životě. Proč jste se k tomuto kroku rozhodl právě teď a proč jste si zvolil jako téma Tváře?
„Nikdy jsem nevystavoval, i když mám tisíce negativů, ještě z mojí profese fotoreportéra. Rodina mě ale přesvědčovala, abych takovou výstavu udělal. Pro téma Tváře jsem se rozhodl, protože mám přes čtyři stovky portrétů herců, sportovců, politiků a jiných známých i neznámých, ale zajímavých osobností. Chtěl jsem, aby to nebyla výstava o požárech, válce, násilí a jiných, dnes tak populárních fotografiích, ale o portrétech lidí, kteří něco v životě dokázali.“
Celý článek najdete v tištěné verzi Aha! 18.7.2020
11 fotografií
