Tragický osud Michaely Pokorné (24): Přežila svou smrt! Přišla o celý obličej!

Když si lidé z Kolína přijdou na městský úřad pro novou občanku, možná při pohledu na mladou ženu za okénkem rychle uhnou očima. Michaela Pokorná (24) je ale na podobné reakce zvyklá. Když byla malá, málem uhořela v autě. Nejvíc to odnesl obličej – lékaři říkají, že ho »ztratila«. Přesto je z ní dnes úspěšná sebevědomá žena, která kolem sebe šíří pohodu a dobrou náladu.

Na to, co se stalo 13. října 1984, si Michaela vůbec nepamatuje. A ani nemůže – bylo jí pouhého 2,5 roku. Okolnosti tragédie zná jen z vyprávění. „Měli jsme někam jet, tak mě táta posadil do auta a ještě pro něco odešel domů. Pak začalo hořet,“ vypráví sympatická tmavovláska. „Míša se v autě dostala k prostředku na čištění oken a rozlila ho po sedačkách. Jak po nich lezla, vznikla elektrostatická elektřina a vybuchlo to,“ říká Míšin táta.

Nebylo jisté, zda Míša zranění přežije. Oheň spálil takřka všechnu měkkou tkáň obličeje včetně nosu, těžce poškodil dýchací cesty a zle poničil ruce. Protože jedinou nemocnicí se špičkovým pracovištěm na resuscitaci malých dětí byl tehdy pražský Motol, Míša dlouho ležela právě tady a lékaři z popáleninového centra vinohradské nemocnice jezdili za ní a nezbytné úkony prováděli zde. „Když už nepotřebovala přístroje, měli jsme ji u nás,“ vzpomíná profesorka Radana Königová, která se tehdy o malou Míšu starala a v péči ji má dodnes.

I poté, co se dostala z nejhoršího, trávila holčička po nemocnicích dlouhé týdny. Prošla bezpočtem operací, při kterých se lékaři snažili drobný dětský obličejík rekonstruovat. Vzpomínky na obrovské trápení, které zažívala, si naštěstí neuchovala. „Matně si pamatuji, jak ležím v nemocnici, mám zavázané oči a maminka na mě mluví,“ vzpomíná Michaela na události staré více než dvě desetiletí.

Vystudovala střední školu zaměřenou na veřejnou správu a nastoupila na kolínský městský úřad. Jak snáší zvědavé pohledy a necitlivé poznámky cizích lidí? „To víte, že mám i ošklivé vzpomínky, i teď se lidi podívají, ale mně to vůbec nevadí. Já sebe vůbec neřeším, ani si neumím představit, že bych takhle nevypadala. Beru si z toho to pozitivní. Poznám spoustu skvělých lidí a dostanu se na místa, kam bych se jinak nedostala,“ usmívá se.

Zatímco slabší povahy by se kvůli svému handicapu nejspíš stáhly do ústraní, Míša rozhodně žádnými komplexy netrpí. Naopak, je v jednom kole. „Mám spoustu přátel a kamarádů, ani to všechno nestíhám,“ povzdychne si. A co muži, má přítele? „Jeden mi stačil, mám teď chlapů plný zuby, člověk se o ně musí pořád starat. Navíc si nenechám nic líbit,“ přiznává.

A ještě jedno na sebe mimoděk prozradí: nemá ráda bolestínství a sebelítost. „Ráda bych lidi takříkajíc nakopla, aby si uvědomili, že vzhled není to nejdůležitější a že i po takovémhle úrazu se dá dobře žít,“ podotýká mladá žena, která stále bydlí s tatínkem.

A z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze. Zjizvený obličej totiž není to jediné, s čím se musela vyrovnávat. Když jí bylo 14 let, přišla o milovaného, o šest let staršího bratra Davida. Prohrál tři roky trvající boj s rakovinou. O půl roku později podlehla stejné nemoci i Michaelina maminka…