Září 1938, Československo: Mobilizace proti nacistům

Pavel Vranský (87), major v záloze o následné kapitulaci:

Někteří vojáci raději spáchali sebevraždu, protože nesměli bránit svou vlast

Ostudná mezinárodní politická jednání v Mnichově, tzv. mnichovský diktát (29. 9. 1938), však jejich nadšení zmařila. Československo muselo do 11. října odevzdat Sudety a další území okupantům. Vojáci opouštěli své pozice se smutkem a vztekem, na mnohých se zrada mocností podepsala na celý život. Rozkaz prezidenta ke kapitulaci tehdy těžce nesl i tehdy mladičký Pavel Vranský...

Všichni chtěli bojovat!

Pavel tehdy studoval na internátní škole v Kroměříži, a i když se tu místní Němci příliš neprojevovali, z tisku věděl, jak se situace vyvíjí. Samotnou mobilizaci má spojenou s obrovským a spontánním nadšením. „S klukama jsme litovali, že nám ještě není osmnáct a nemůžeme narukovat,“ vzpomíná po sedmdesáti letech stále vitální muž. Odhodlání vybojovat svobodu bylo obrovské. „Vidím to jako dnes, jak jsme vojákům a dobrovolníkům alespoň pomáhali nést na ulici jejich dřevěné kufříky. Emoce a vlastenectví bylo obrovské. Můj otec jako nadporučík v záloze narukoval do Olomouce, kde jsem ho v kasárnách také navštívil,“ pokračuje muž, který později prošel s armádou kus světa a zúčastnil se i bojů o Tobruk, které dnes svým způsobem popularizuje stejnojmenný film.

Nadšení vystřídaly slzy a vztek

Nadšení a vlastenecké emoce však brzy vystřídal smutek a pocit zmaru. „Kapitulace, to byl hrozný pád. Dospělí plakali, bylo to neuvěřitelné. Pro mě, jako mladého člověka, to byly obrovské emoční změny, se kterými jsem v myšlenkách žil v podstatě celý život. Cítil jsem obrovské příkoří a dlouho jsem byl přesvědčen, že jsme se bránit měli,“ říká i dnes se smutkem v hlase urostlý důstojník. Až po letech v zahraničí prý došel k názoru, že to bylo správné. „I když se říká, že národ se má bránit, zachránilo se tím statisíce životů,“ dodává. Otec se vrátil domů do Ostravy až po demobilizaci a byl velmi smutný. „Vyprávěl, jak někteří chlapci raději spáchali sebevraždu, než by své bunkry opustili. Nechtěli plnit rozkazy a podobně na tom byli i důstojníci. Smýšleli stejně, jen museli plnit nejvyšší nařízení. Rozkaz zněl nechat vše na místě, přesto si mnozí některé zbraně odnesli,“ vrací se v myšlenkách k jednomu z nesmutnějších dnů naší historie.

Útěk a vstup do armády

Po obsazení Československa německou armádou utekl Pavel Vranský do Polska, kde byl později odvelen do tvořící se československé jednotky. Jako voják poznal Střední východ, zúčastnil se bitvy o Tobruk a jako dělostřelec se ocitl i v Bejrútu. Koncem roku 1942 odcestoval do Velké Británie, vstoupil do letectva a absolvoval operační výcvik na Bahamách. Jako člen 311. československé perutě RAF se od poloviny roku 1944 zúčastnil protiponorkových operací v Atlantiku. Po válce byl, jako mnozí další důstojníci, komunisty perzekován, odešel od aerolinií a pracoval jako překladatel na Správě civilního letectví.

Nedobytné pohraničí

V roce 1936 bylo rozhodnuto, že kvůli blížícímu se nebezpečí napadení naší republiky rozpínajícím se nacistickým Německem, bude hranice s našimi západními sousedy opevněna mnoha tunami betonu. Do září 1938, kdy byla vyhlášena mobilizace, nebyla tato síť pevností kompletní, přesto však byla poměrně rozsáhlá a naší armádě poskytovala možnost účinné obrany. Tvořilo ji 9632 menších pevnůstek, které měly sloužit jako dočasný ochranný štít pro bránící se pěchotu a 265 těžkých pevností, které měly odolávat podstatně déle. Navíc bylo postaveno i 38 těžce opevněných a vyzbrojených tvrzí, které se měly bránit i několik měsíců. Nakonec ani tato síť pevností, ani všeobecná mobilizace, nezabránily Hitlerovi a jeho armádě ČSR okupovat. Mnichovská dohoda, podepsaná 29. 9. 1938, odsoudila malou zemi uprostřed Evropy k sedmi letům německé okupace.

Měli jsme se bránit?

Německá armáda tedy měla jasnou početní převahu, ovšem pohraniční opevnění a především vlastenecké nadšení a odhodlání našich vojáků by jistě způsobilo nacistické armádě mnohé perné chvíle, jak se později shodla celá řada odborníků na vojenství. Názory na to, jestli jsme se měli bránit a co by to případně pro Československo znamenalo, se však stále různí. Někteří odborníci tvrdí, že by případný vojenský konflikt znamenal možná až stovky tisíc mrtvých, jiní říkají, že kdybychom se bránili, mohla i druhá světová válka mít zcela jiný průběh. Jisté je, že po tom, co Československo naši tehdejší spojenci - Anglie a Francie, předhodili Hitlerovi na mnichovské konferenci, byla v tom naše armáda úplně sama. Hitler v příštích několika letech Francouzům i Angličanům ukázal, jak velmi nerozumné mu bylo v roce 1938 věřit.

Poměr sil ČSR – Německo

● ČSR cca 1,3 mil. vojáků po mobilizaci, 469 tanků, 568 letadel.
● Německo cca 3,5 mil. vojáků po mobilizaci, 1800 tanků, 3300 letadel.
● Dále měla československá armáda k dispozici 762 tisíc pušek, 188 tisíc pistolí, 40 tisíc kulometů, 900 minometů, 2270 děl, 36 tisíc vozidel, 200 tisíc koní, 32 tisíc povozů a 600 bojových vozidel.

Pavel Vranský (87), major ve výslužbě

● Na jaře roku 1939 odešel do Polska, kde byl přijat do tvořící se československé armády.
● V srpnu téhož roku vstoupil do čs. jednotky generála Svobody v SSSR.
● Půldruhého roku působil na Středním východě.
● Vstoupil do východní jednotky, bojoval u Tobruku (7 měsíců v obklíčení).
● Po Tobruku působil jako dělostřelec v Bejrútu.
● Koncem roku 1942 odcestoval lodí do Velké Británie, kde vstoupil do letectva.
● S 311. (československou) bombardovací perutí RAF se zúčastnil operačního výcviku na Bahamách.
● Od poloviny roku 1944 se zúčastnil protiponorkových operací v Atlantiku.

Autor: Jaroslav BENDA
Foto Aha! – Jaroslav Benda, ČTK, ara