Ředitel URNA Lochman: Jak jsme zatýkali Kajínka

8. prosince 2000 přímo velel nejvíce medializovanému zásahu, při němž byl na pražském sídlišti Velká Ohrada po svém útěku z mírovské věznice zatčen nejznámější vězeň – Jiří Kajínek.

Všechno to vlastně začalo už dva týdny před samotným zásahem v Praze. Ve dvě ráno Lochmanovi telefonovali, že ho bachaři asi viděli v lesích okolo věznice. Vyjel tam se svým týmem, hledali ho všude kolem. Neúspěšně. Vrátili se do Prahy.

Zhruba za 14 dní, to měl Lochman zrovna službu, mu zavolal tehdejší ředitel kriminální služby a vyšetřování policejního prezidia Ladislav Kadeřábek, aby k němu přijel. Na té schůzce byl ještě třetí kriminalista, který přinesl kazetu. Na filmu se pohyboval neurčitý stín... „To je on,“ řekl tenkrát kriminalista.

Co se potom tehdy dělo? Plukovník Libor Lochman si vše pamatuje do detailu:
„Ten třetí kriminalista měl Kajínka dobře načteného. Já bych ho z toho záznamu nepoznal. Kadeřábek tenkrát zavřel šuplík a řekl: Dneska ho potřebujeme zatknout. Hlavně ho prosím vás nezabijte, to by bylo strašný!´ Říkal jsem mu, že se vždycky snažíme těm lidem neublížit, musíme chránit život i zločince. Ale pokud by mi po lidech střílel, zásáhnout bychom museli.“

Šel jsem za »provianťákem« s tím, že jdeme udělat zásah na Kajínka a v půl jedenácté už jsem byl na útvaru. Nikdo z mého týmu o připravovaném zásahu nevěděl. Až pak jsme se třemi kolegy vyrazili k bytu, kde se měl Kajínek zdržovat. Místo jsme si zmapovali, ve tři hodiny jsme si zavolali lidi, řekli jsme jim, že jedeme zatýkat pana Kajínka. V šest večer 8. prosince už se pořádně stmívalo. Připravili jsme zásah, obsadili všechny přístupové cesty, všechny otvory, co do bytu vedly – okna, dveře, rozdělili jsme se na tři týmy...

Jeden tým se připravoval na střeše, já jsem byl s dalším týmem u dveří. Chvíli jsme čekali. V bytě se nic nepohnulo. Následovaly chvíle napětí. A otázky: Je tam? Není tam? Odešel? Neodešel? Měli jsme obavu, aby bublina nesplaskla a nebyla ostuda! Kadeřábek po telefonu tvrdil: je tam! Měl docela dobré nervy.

Tak jsme zásah spustili. Na odpočítání. Člověk může být na akci připravený jak chce, ale v nejhorší chvíli se to nějakým způsobem může pokazit. Na odpočítání jsme měli vběhnout všemi možnými způsoby do bytu.

Co čert nechtěl, placka, která měla vyrazit okna pro slaňující kolegy, nebouchla! Tahle cesta tedy nevyšla… Následovalo další odpočítávání. A pak snaha o vyražení dveří! Byly bezpečnostní, takže jsme dělali hrozné rány. Chvilku trvalo, než povolily. Okna stále ještě držela pohromadě. Kajínek spal v ložnici, jak jsme pak zjistili, a rány ho probraly. Vyběhl s pistolí v ruce a mířil na dveře.

Najednou zazněla kýžená rána od oken. Kajínek se lekl a utekl zpátky do ložnice. To už jsme vyrazili dveře. Tři týmy pobíhaly bytem, čistilo se. Použili jsme »péčko«, zásahovou výbušku, která udělá hrozný rachot a dým a dostává pachatele do šoku. A teď nastal ten dramatický okamžik: Vždycky máme záměr pachateli neublížit. Ale v takové chvíli se mohlo stát leccos. Kolega odhodil automat dozadu, skočil na Kajínka a rval se s ním o tu pistoli. Bylo to riziko, ale tak to udělal. Kajínek se rval, je to statný, silný chlap, ale pistoli mu nakonec vykroutili. Když jsme ho zpacifikovali, přestal se rvát: „Dobrý, chlapi, já už to vzdávám!“ řekl jen.

Měli jsme spoustu různých zásahů, vždycky nám vyšel moment překvapení, akce vyšla, ale dodnes si pamatuji: Kajínek byl profesionál. Byl pro nás asi nejtěžší soupeř. Když ale viděl, že prohrál, nechal toho. Dali jsme mu pouta. Z potyčky měl rozbitou hlavu, zavolali jsme hned doktora, který s námi vždycky na zásahy jezdí i s kompletním servisem, aby ho ošetřil.

Kajínek na nás hned začal pracovat: „Já jsem to neudělal, kluci, já vím, že vy za to nemůžete…“ Kluci ho chtěli obléci, dát mu prostěradlo. Až do té doby byl totiž nahý, tak, jak spal. Všechno jsme si natáčeli. Vždycky si celou akci natáčíme, to je nejlepší svědectví o zásahu. Už vlastně nebylo kam spěchat. Oblékli jsme ho a vyvedli do auta.

V průběhu zásahu došlo ještě k jedné věci. Jeden z našich kolegů, byl u nás v URNĚ, málem přišel o život. Když visel na laně vedle okna do bytu, kde byl Kajínek, sousedka v bytě nad ním mu chtěla uříznout lano. Pádem z 5. patra by se zabil. Ale hlídali jsme zásah i ze střechy. V okamžiku, kdy se objevila ruka s nožem, zazněl výkřik »Policie, ihned se stáhněte!«. Stáhla, ale jednou do lana přece jen řízla. Naštěstí vydrželo. To byla jediná krizová situace při zásahu. Na paní jsme poslali kriminálku, to už nebyla naše záležitost. Pokud vím, byla odsouzena, ale měla dvě děti, takže odešla s podmínečným trestem.

Šlo o technicky dobře provedený zásah. Celý zásah od spuštění trval asi pět minut. Člověk si neuvědomuje, jde to rychle. Vždyť se konal na pražském sídlišti, kolem šesté hodiny, kdy tam chodila spousta lidí. Muselo se jednat rychle. Do domu jsme vstupovali zpočátku bez čerňáků, abychom nebyli nápadní. V dětském pokojíčku jsme našli pistoli, granát, páčidla, ale Kajínek v té chvíli už spolupracoval. Sám říkal, kde co najdeme. Nehodnotím jeho kauzu, Kajínek je lump, kriminálník, ale byl to pro nás soupeř na úrovni. Nebrečel. Naše zásahy jsou vždycky rychlé a tvrdé, hodně lidí se při nich zhroutí, počurá, pozvrací… On byl naprosto v klidu. Přitom věděl, že má doživotí a jde tam zpátky.

Trošku mě mrzelo, že ministr (Stanislav Gross – pozn. red.) chtěl hned na následnou tiskovku náš záznam. Upozorňovali jsme, že kazeta ještě není sestřihaná. Proto Kajínek vyšel ve sdělovacích prostředcích nahý. Chtělo to trochu etiky. Nebylo to hezké vůči Kajínkovi a navíc mu to pomohlo. Lidi pak říkali: ´Chudák, oni ho ukazují nahého!´URNA by to ale v životě neudělala.

Autor: JANA HAVLICOVÁ
Foto ČTK, URNA, reprofoto TV Nova, ara