● Přístroj mu nonstop měří tep
● Hokej vyměnil za medicínu
● Jezdí po lékařských přednáškách
● A užívá si synka Lukáše

21. listopadu to byl přesně rok, co hokejový obránce JIŘÍ FISCHER (26) přežil vlastní smrt. „Umřel jsem. A zase ožil,“ řekne jako by mimoděk. Od toho utkání s Nashvillem, během něhož prodělal srdeční příhodu, žije jiný život. Nový. Zdravější. „A lepší,“ překvapí odpovědí.

Je to vlastně vidět hned na první pohled. Stačí, aby si vykasal šedivý svetr. Pod ním má na opasku v koženém pouzdru připevněný přístroj. On sám ho nazývá »záchrannou vestou«. Nepřetržitě mu totiž hlídá srdeční tep. Pokud by se mu vychýlil z normálu, upozorní pacienta a kolemstojící, že přijde elektrický výboj. Vzápětí jej do srdce vyšle.

„Netoužím po žádných šocích, to je jasné. Ale nosím ho pořád u sebe. Člověk nikdy neví. Tohle nebyl problém jediného okamžiku. Táhlo se to dlouho. A jeden den moje srdce řeklo DOST,“ popisuje.

Krátce po tom 21. listopadu ho totiž srdeční příhoda dohnala ještě dvakrát! Jeho, vzor všech lidských ctností, který se v životě nenapil alkoholu, nedotkl cigarety… Jednou seděl doma na gauči, podruhé stál v kuchyni. V obou případech se tep srdce vyšplhal až k 300 úderům za minutu.
Pro srovnání: klidová tepová frekvence netrénovaného člověka se pohybuje mezi 60–80 údery za minutu (trénovaný 30–50). A například lyžařka Kateřina Neumannová dosahuje při maximální zátěži »jen« cca 180 tepů za minutu...
„Byla to zkušenost, která úplně změnila můj život. A já se teď cítím šťastnější než kdy předtím. O svém těle jsem se začal učit v pětadvaceti letech namísto v šedesáti,“ popisuje.

Je úterý dopoledne a Fischer sedí v kabině Red Wings. Je prázdná. Občas je slyšet hluk, to jak jeho spoluhráči trénují na jen pár metrů vzdáleném kluzišti.
I český obránce věří, že si jednou zase zabruslí s nimi. Zdraví je ale pro něj přednější. „Spousta lidí ke mně chodí a říká: Jak se máš? Doufám, že zase někdy budeš hrát. A já jim odpovídám: Já doufám, že někdy budu úplně zdravý.“

Hokej v jeho životě vystřídala medicína. Co chvíli sedí u počítače a probírá se lékařskými zprávami ze všech oborů. Čte lékařské přednášky. A také se sympozií sám účastní.
Takhle ho pozvali do Institutu praktické medicíny v Dallasu. Potkal se zde s lékaři i samotnými pacienty. Mnoho z nich se přitom k místnímu Institutu obrací jako k poslední šanci, pokud všechny léčebné metody selhaly.
„Tohle mi opravdu otevřelo mysl,“ upozorňuje Fischer, který v Dallasu také podstoupil léčebnou kúru. Ta zahrnovala hydroterapii či psychoterapii. To aby se dokázal vyrovnat se změnami a následky, které s sebou srdeční kolaps přinesl. „Naučili mě, jak jíst zdravěji. Jak se o sebe starat.“ Z domu vymetl vše, co by mohlo obsahovat škodlivé látky, jedy a jiné chemikálie.

Podle serveru ESPN se stejný princip uplatňoval například u přeživších pracovníků ze Světového obchodního centra z 11. září 2001. Nebo u alkoholově či drogově závislých.
Nejlepší Fischerovou terapií je ale snoubenka Avery. A jejich tříměsíční syn Lukáš Jiří.
„Díky nim si cením života, jaký teď žiju. Že ráno vstanu a nejsem nešťastný...,“ uzavírá.

Zachránce: Brečel jsem

DETROIT/PRAHA – Považuje ho za člena svojí rodiny. Stejně jako synka Lukáše a snoubenku Avery. Lékaři Detroitu Tonymu Coluccimu totiž Jiří Fischer děkuje za svůj život.
To on byl prvním, kdo při utkání s Nashvillem spatřil jeho kolaps na střídačce Red Wings. „Nejdřív jsem myslel, že to je (jiný hráč) Mark Mowers. Ale pak jsem uviděl Jiřího. Jen jsem si pomyslel: Můj Bože...,“ popisoval Colucci. „Necítil jsem pulz. Ani tlukot srdce. Rychle jsem rozstřihl dres. A sáhl po defibrilátoru.“ Po elektrickém šoku Fischerovo srdce začalo tlouct.

Lékař říká, že český hokejista měl obrovské štěstí. Sotva by přežil, pokud by se to nestalo při zápase, ale na tréninku. Nebo pokud by byl sám doma. Či v letadle. Anebo jen na druhé straně kluziště.

„Když Jirku odvezli z haly do nemocnice, okamžitě jsem volal svojí manželce. A když jsem položil telefon, rozbrečel jsem se,“ dodal ještě.
Colucci už zachraňoval čtyři sportovce, které postihl kolaps srdce. Dva čtrnáctileté chlapce, jednoho sedmnáctiletého. A Fischera. Jen český obránce přežil...
„Jirka je skvělý a inteligentní chlapec,“ vyznal se. A po chvilce ještě dodal: „Požehnaný chlapec.“

Autor: (ral)
Foto: ČTK