Radomír Šimůnek mu zabil rodiče - Tomáš Müller: Přál jsem mu, aby spadl z kola

..

Při nehodě, kterou cyklokrosař zavinil, zemřeli oba Müllerovi rodiče, jejich známá a on sám utrpěl těžká zranění. Jak uplynulých osmnáct let prožil, jaká byla jeho setkání se Šimůnkem, který dostal prezidentskou milost? A dokázal mu odpustit? Tomáš Müller exkluzivně odpověděl na otázky Aha!

Osmnáct let je dost dlouhá doba, vzpomínáte na onen den, nebo jste ho raději z mysli vypudil?
„Pro někoho je to dlouhá doba. Pro někoho ne. Zapomenout nelze. Já jsem v tom autě byl, prožil jsem si to, z toho auta jsem vylít. Já jsem ležel v listopadu v poli, já viděl auto, které bylo vzhůru »nohama« a točilo se kolo, já jsem volal rodiče, a nikdo nepřišel.“

Všechno máte tedy stále živě před očima?
„Jistě, tehdy jsme se měli mezi Cerhovicemi a Žebrákem zastavit na večeři. Bylo to v půl deváté večer. Už jsme tam nedojeli. Známý, co s námi jel, Milan Dvořák tenkrát vyslovil památnou větu »Do prdele, co se děje, on snad předjíždí nebo co.« Já, tehdy třináctiletý, po dlouhé cestě z Německa, jsem ležel na mámě a na tetě. Pamatuju si, jak jsem se narovnal a proti mně svítily světla. Máma křičela na tátu, ať to strhne. Pak si vybavuji, jak po tom poli chodili lidi a okrádali nás. Já ležel na poli, měl jsem na sobě zelený svetr, takhle ze mě šel plamínek (ukazuje si na hruď – pozn. red.). Dodnes mám popáleniny na hrudníku.“

Vy sám máte nějaké následky po zraněních, která jste tehdy utrpěl?
„Týden jsem byl v kómatu v nemocnici v Hořovicích. Měl jsem zlomeniny pánve, ramen, popáleniny. V Hořovicích říkali, že nebudu chodit. Pak jsem se díky příbuzným dostal to Thomayerovy nemocnice, kde mi nejvíce pomohl tehdejší primář Vladimír Kvasil. Tam mě dali dohromady. Vděčím jim za to, že chodím.“

Pamatujete si na okamžik, kdy jste se dozvěděl, že jste sirotek?
„První měsíc jsem o ničem nevěděl. V nemocnici jsem psal rodičům dopisy. Chodili za mnou známí, kamarádi, příbuzní, pak jeden den nikdo nepřišel, což mi bylo divný, ten den byl pohřeb. Stále jsem ale nic netušil. Pak mě v náruči přinesli domů, ještě jsem nemohl chodit. Čekal jsem, že se otevřou dveře a tam bude táta s mámou. To se bohužel nestalo. Byla tam babička s dědou. Pochopil jsem, že se asi stalo něco vážnějšího. Děda si mě vzal stranou do pokojíčku a řekl, že to prostě budeme muset zvládnout takhle, jak jsme. To byl nejhorší okamžik mého života. Tehdy ve 13 letech těsně před Vánoci jsem se dozvěděl, že jsem bez rodičů.“

Pan Šimůnek byl odsouzen na rok a půl do vězení. Za mřížemi ale setrval jen krátce. Prezident Havel mu udělil milost. Jak hodnotíte jeho pokání a trest?
„Čekali jsme, že pan Šimůnek projeví snahu se o nás postarat. Nepostaral se. Jenom babička, děda a příbuzní mi pomáhali, dodávali mi sílu. Pan prezident přijal celou naši rodinu a řekl, že rozhodne rychle a spravedlivě. Nato nám pan Šimůnek, který tenkrát jezdil v Belgii pro cyklokrosový tým, poslal každému částku 50 000. Po zdanění jsme dostali kolem 46 000 korun. Tím to pro něj skončilo. On byl ve fešáckým kriminále, kde trénoval a připravoval se na sezonu. Pak ho pustili. Co dodat.“

Kontaktoval jste ho po dalších sedmi letech...
„Když mi bylo 19 let, byl pan Šimůnek v České televizi. Šel jsem za ním. Chtěl jsem vědět, jestli se k tomu konečně postaví jako chlap. Když jsem přišel na vrátnici a on mě tam uviděl, vrátil se a pak odcházel ze studia s ochrankou. Dodnes slyším jeho slova. Řekl: »Odstraňte mě od toho člověka, já odcházím«.“

Máte za sebou hodně zklamání, překvapilo vás někdy něco mile?
„Studoval jsem soukromou hotelovou školu. Utáhnout to ze sirotčího důchodu a z penzí dědy a babičky bylo těžké. Děda sháněl spoustu sponzorů. Bývalý kancléř prezidenta Ivan Medek tenkrát dědovi řekl, že když budeme cokoliv potřebovat, ať přijde. Ve třetím ročníku, kdy školné bylo nějakých 24 tisíc korun, peníze na školu nebyly, a tak děda šel prosit o almužnu, jestli by nebyl nějaký sponzor, který by mi zaplatil další rok. Pan Šimůnek se o můj osud nezajímal. Děda šel na Hrad. Údajně mi poslal na účet školy sponzorský dar Michael Kocáb. Ještě mu dlužím poděkování.“

Neměl jste někdy chuť se panu Šimůnkovi pomstít?
„Nechtěl jsem se mstít, mám svou hrdost a vím, jací moji rodiče byli. Věřím, že boží mlýny melou. Vždycky jsem mu ale přál, aby na závodě z kola spadnul. To se dá pochopit, ne? Několikrát se mu to podařilo.“

Viděl jste ho po incidentu v televizi ještě někdy?
„Byl jsem u něj před čtyřmi měsíci. Věděl jsem, že bydlí v Kamenici. Dělám pro Karlovarské minerální vody a tato oblast spadá pod můj region, tak jsem tam přijel. Pan Šimůnek opravoval svoje auto před barákem. Seděl jsem v autě, měl jsem tep 220. To bylo potřetí, co jsem ho viděl. Stáhnul jsem okýnka u spolujezdce a s ledovým klidem jsem mu řekl: »Dobrý den. « Usmál jsem se na něj. On se usmál na mě a řekl: »Dobrý den. Co potřebujete?« Měl tam cykloservis. Řekl jsem, mám dvouletého syna. Usmál se. Zeptal jsem se, co mu mám říct, až se bude ptát, kde má babičku a dědu. Sklopil oči začervenal se a odcházel. Zakřičel jsem na něj: »Přijedu si pro vaši odpověď, Tomáš Müller.« Stáhl jsem okýnka a odjel jsem pryč.“

Teď už vám neodpoví...
„V podstatě jsem tu odpověď dostal. Pro mě je to zadostiučinění. Spravedlnost se vždycky ukáže a to je nejdůležitější.“