Hana Žertová: Psi mě pokousali mockrát

Jak jste se vlastně k pořadu Polepšovna mazlíčků dostala?

„Mám poradnu k poruchám chování psů a koček a jsem šéfredaktorkou časopisu, který se této problematice věnuje. Stále se mi ale zdálo, že toho dělám málo pro to, aby se psům a kočkám s námi lidmi lépe žilo. A tak jsme spolu s mým společníkem Petrem Rydlem zkusili dát dohromady námět televizního pořadu, který by ukázal, jaké problémy trápí psy a jejich majitele. Oslovili jsme televizi Nova, a ta měla o pořad zájem.“

Jaké jsou zatím reakce na vaše výchovné metody?

„Ohlasy z řad veřejnosti na tento pořad jsou docela pozitivní, ale od kynologů to teda pěkně schytávám. Volají mně, nadávají, jsou pohoršení, že jsem při cvičení nedůsledná... Nechápou, že pořad nemá za cíl dát návod k výcviku psa, ale dokumentovat a upravit vztah lidí a jejich psů.“

V kolika letech jste měla poprvé psa vy?

„Poprvé jsem měla psa v osmi letech. Našla jsem na ulici německého ovčáka, tak jsem ho vzala domů. Jenže to nebylo lehké. Byl docela ostrý, rval se s ostatními psy a když jednoho dne nechtěl pustit mého tatínka domů, bylo zle.“

Jejda! Jak to s ním dopadlo?

„Musela jsem ho dát pryč. Naštěstí se ale našel jeho původní majitel, takže všechno dobře dopadlo. Tehdy jsem si ale poprvé uvědomila, že nemůžu mít psa, kterého nezvládnu. To mě hodně ovlivnilo. No a pak jsem měla voříška, boxerku, retrívra, malou kníračku... S tou jsem vyhrála spoustu závodů, byla ohromně pracovitá. V současné době mám krásnou krysařici Fibinku, která je strašně akční a rychlá. Musím ji pořád hlídat...“ (smích)

Kousl vás už někdy pes?

„Jéé, mockrát! Ale vždycky to byla moje chyba!“

Jaké plemeno je na výcvik nejtěžší a naopak nejlehčí?

„Každé plemeno a nakonec každý jedinec má jinou inteligenci. Rámcově se dá říci, že na výchovu jsou dobří psi, kteří byli vyšlechtěni k práci, třeba dobrmani, němečtí ovčáci, rotvajleři, ohaři, retrívři... Nejtěžší je to s asijskými plemeny – tosa inu, akita inu, čau čau. To jsou individualisti. Ale zase na druhou stranu, každý pes se dá vychovat a například voříšci nejsou žádnou výjimkou.“

S jakým největším problémem psů jste se ve své praxi setkala?

„Nejproblematičtější jsou psi, kteří trpí nějakou skutečnou psychickou poruchou... Je to stejné jako u lidí. Někteří psi se s tím už narodí, někteří tím onemocnění v průběhu života. Pes má utkvělou představu, že má třeba něco na kůži, takže si je schopen si ji do krve prokousat. Nebo se úporně honí za ocasem, zraňuje se, nevnímá svět... To se těžko řeší.“

Řešila jste nějaký případ, na který nikdy nezapomenete?

„Jedna rodina měla dobrmana, byl už docela starý. Jejich patnáctiletý syn ovšem zrovna přicházel do puberty, a tak si začal na pejskovi dokazovat svoji sílu. Nutil ho do cvičení a tvrdě ho trestal. Pes se ho začal bát a začal na něj vrčet. Rodiče samozřejmě svého syna bránili, proto dobrmanovi koupili elektronický obojek. Vždycky, když pes začal na jejich syna vrčet, dostal ránu... Skončilo to tím, že pes se rozklepal, kdykoli chlapce jen uslyšel přicházet, a aby ho udržel daleko od sebe, začal na něj útočit. Dokonce měl strach ze všech podobně starých dětí a napadal je. Nakonec ho rodiče museli dát utratit... Na mne se obrátili bohužel příliš pozdě.“

Ubývá, nebo přibývá podle vás pejskařů a jaké případy ve své poradně řešíte nejčastěji?

„Ten trend mít psa je v současné době hodně moderní. Jenže někteří lidé už nemyslí na to, že jsou tak pracovně vytížení, že nemají na pejska čas, a přesto si ho pořídí. Ono je hezké, když večer přijdete z práce domů a někdo tam na vás čeká. Ale pak je ten pes chudák. Ve své poradně nejčastěji řeším případy, kdy pes má strach ze samoty... Nedivte se, ani pes nechce být sám. Pes je velice společenský tvor. A pak mě děsí názor, který také spousta pejskařů ctí, že pes je tu od toho, aby poslouchal...“