Z očí do očí s Miroslavem Graclíkem

● Osud nechtěl. A když chtěl... Šla jsem na interrupci!

Dnes pečuje o málem třicet let staršího manžela Ivo Pavlíka. A tvrdí, že ho stále miluje. Ještě než zítra večer uvidíte na ČT 1 Heidinu 13. komnatu, pojďte do ní nahlédnout v následujícím exkluzivním rozhovoru.

Heidi, co se honí v hlavě jedenáctileté holčičce, když jí umře maminka?
„Velký smutek. Na druhou stranu musím přiznat, že tu největší ztrátu svého nejbližšího, své mámy, si začnete uvědomovat až posléze. Ta ztráta je samozřejmě šílená, ale problémy nastanou až později. Já jsem si samozřejmě uvědomila, že se život změní od základu mně i mým blízkým, ale v těch jedenácti letech jsem si nedokázala dost dobře představit, jaké to bude mít důsledky do dalších let, když přijdete o člověka, který vám je nejbližší.“

Jaký jsi vůbec měla vztah s mámou, tátou a bratrem?
„Matně si pamatuju, že by to asi celé dopadlo úplně jinak, kdyby mamka nezemřela. Hlavně vztah otce s mámou byl na bodu mrazu, respektive jim to neklapalo, protože ještě v době, kdy mamka žila, otec dost popíjel a bylo to komplikované. Vím také, ač to zní strašně, že se říkalo, že nebýt otce, mamka by byla ještě mezi námi. Ale to se samozřejmě nedá takhle bagatelizovat. Vztahy sice nebyly dobré, ale máma se snažila, aby rodina nějak fungovala. Navíc tam byl další komplikovaný vztah mezi mým otcem a bráchou, protože brácha nebyl jeho synem. Maminka měla mého bratra Karla za svobodna. Byli jsme tedy taková zvláštní rodina a tomu odpovídaly i ty zvláštní vztahy. Samozřejmě se to všechno překulilo, když mamka zemřela a my jsme zůstali s bráchou a otcem v jednom bytě a nevěděli jsme, co se životem. Alespoň tedy já.“

Proč začaly tvé neshody s tátou?
„Začalo to už dnem pohřbu mámy, na který mě můj otec nepustil s tím, že by to na mě mohlo mít neblahý vliv. Já jsem zkrátka nebyla na pohřbu své maminky. Na jednu stranu mu sice dávám za pravdu, ale také si říkám, že poslední rozloučení by asi měl každý absolvovat. Nicméně mu to úplně nevyčítám, protože na to pak člověk nemá hezké vzpomínky, i když jsme chodili za ní do nemocnice a to také nebylo pěkné. Nevzal mě tam a já byla u další tety, máminy sestřenice, a otec v den pohřbu asi na tři dny zmizel. Když se pak objevil, tvrdil, že si vzal prášky na uklidnění, které zapil alkoholem a udělalo se mu špatně, takže ho vzala k sobě do bytu jedna jeho kolegyně, aby se z toho dostal.“

Opravdu ses v osmnácti provdala jen proto, aby ses mohla odstěhovat z domova od otce?
„Nechci, aby to vyznělo tak, že jsem se odstěhovala jenom proto, že jsem cítila příležitost se odstěhovat, a že jsem si vzala prvního kluka, kterého jsem potkala, jenom proto, abych mohla vypadnout z baráku. Vdávala jsem se z lásky. Když mi maminka mého prvního muže nabídla, že u nich můžu bydlet, tak to pro mě bylo vysvobození.“

Jak tvého prvního muže přijal otec?
„Komplikovaně. Když jsem mu ho představila, udělal takovou šílenou scénu, že to představení skončilo tak, že jsem s kufrem odešla z domu. Brali jsme se pár měsíců poté.“

Byl táta a bratr na svatbě?
„Brácha ano, otec to ani nevěděl.“

Proč?
„Tak trochu jsem spálila mosty. Tím, co jsem s ním zažívala v pubertě, se náš vztah tak strašně vyhrotil, že jsme se nebavili, i když jsem s ním ještě nějakou dobu bydlela.“

Jak k tomu došlo?
„Když zjistil, že chodím zpívat, byl z toho na nervy a zakazoval mi to. Chtěl mě nějakým způsobem vychovávat a zpívání mi zakázal. Já samozřejmě zpívala ještě v době, kdy jsem nebyla plnoletá a on mě nějakým způsobem živil. Chodila jsem na gympl a měla jsem být takzvaně poslušnou dcerou, i když to se nedalo. Začala jsem zpívat a vydělávat si docela slušné peníze, a když to zjistil, začal mi zpívání zakazovat, později mi to sice už nezakazoval, ale nedával mi žádné peníze. V praxi to znamenalo, že jsem se od druhého ročníku gymnázia živila sama. On ani neví, kdy a jak jsem maturovala. To už byla naše komunikace na bodu mrazu, a nešel ani na mou svatbu.“

Kolik let jsi s otcem nepromluvila a neviděla ho?
„V podstatě od doby, kdy jsem se odstěhovala ke Zbyňkovi, tak až do jeho smrti jsme se neviděli. Když jsem ještě bydlela v Ostravě, byla vdaná za svého prvního manžela a začala zpívat s Ivošem Pavlíkem, potkali jsme se jednou na ulici. Přišel ke mně a řekl mi, že mi Pavlík píše šílené odrhovačky, otočil se a zase odešel. Když jsme se po této příhodě výjimečně měli potkat, raději přešel na druhou stranu ulice, aby mě nemusel pozdravit. Umřel před třemi lety.“

Nikdy jsi neměla potřebu za ním zajít a říct mu: Tati, já ti odpustila, chybíš mi?
„Ne. On mi totiž nikdy nechyběl. To je na tom to nejhorší, ale já s ním v pubertě prožila opravdu nehezké chvíle. Byly to kruté chvilky, kdy jsem měla žaludeční nervózu, jen když jsem slyšela, že zachrastily klíče v zámku, protože jsem nevěděla, co bude nebo nebude. Většinou totiž nechodil domů ve střízlivém stavu.“

Jak ses dozvěděla o jeho smrti?
„Volala mi to teta, která se o jeho smrti dověděla ze sociálního úřadu. Mě našli až po měsíci, když zjistili, že jsem jeho dcera. Celou tu dobu musel ležet v mrazáku.“

Ani v ten moment jsi nezalitovala, že jsi za ním za těch pětadvacet let nikdy nepřišla a neusmířili jste se? Teď kdybys i stokrát chtěla, už je pozdě…
„Ne. Vím, že to zní hrozně, ale kdo tohle neprožil, tak to prostě asi nepochopí.“

Byla jsi mu na pohřbu?
„Vše jsem zařídila a nechala udělat neveřejný pohřeb. Sama jsem na něm ale nebyla.“

Kolik bylo bratrovi, když se zabil v autě?
„Třiatřicet. Mně tehdy bylo dvaadvacet.“

Tvůj muž je o víc než čtvrt století starší, opravdu jsi jej od začátku brala jako partnera, nebo ti spíš suploval otce?
„Asi v podvědomí ano. Mě ale vždycky bavili starší chlapi. Nehledala jsem v něm otce, ale časem jsem si uvědomila, že jsem ho v něm našla. Ivo ze začátku nepůsobil tatínkovsky, byl to drsný chlap, který věděl, co chce a za čím jde.“

Hodně vystupuješ pro děti, proč ses rozhodla nemít děti?
„Tak nějak to přišlo a zatím necítím, že bych bez dětí nežila plnohodnotný život. Možná mi to jednou bude strašně chybět, ale zatím to tak není. Nedávno jsem se potkala se svou spolužačkou z gymplu, a když mi představila svoje děti, tak jsem se trošku lekla, protože jim bylo přes dvacet. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla takové velké děti. Možná že i díky tomu, že děti nemám, tak jsem trochu přestala stárnout. Já jsem se ale nerozhodla děti nemít. My jsme dokonce v jednu dobu o tom s Ivošem velmi intenzivně uvažovali a už jsem měla vybrané i jméno, i když jsem ještě nebyla těhotná.“

Jaké?
„Karel po bráchovi, aby byl pokračovatel rodu. Tenkrát tomu ale osud nechtěl. A když chtěl, bylo to zase v době, kdy jsem na to absolutně nebyla připravená.“

Takže jsi šla na interrupci?
„Hmm... Byla jsem mladá...“

Kdy to bylo?
„V roce 1986 a už jsem byla s Ivošem. Bylo mi čtyřiadvacet, měla jsem velmi slibně rozjetou kariéru zpěvačky a fakt jsem si nedovedla představit, že bych měla dítě. Dnes je úplně jiná doba a dítě ženu v kariéře neomezuje, protože tu máme chůvy, ale v osmdesátých letech minulého století u nás nic takového neexistovalo. Neměla jsem ani mámu, která by se mi o dítě postarala, když bych byla na koncertě. Měla jsem sice tetu, ale ta se starala o svá vnoučata. Ivoš mi navíc řekl, že pokud dítě chci, půjde do toho, ale že to udělá jen kvůli mně. A já jsem nechtěla mít dítě sama, jenom pro pocit, že jsem matka. Když už dítě, tak chci, aby z něj byl nadšený i on. Také jsem věděla, že kdykoliv měl dítě, tak ten vztah nedopadl. Ivoš totiž není rodinný typ, takže by mě nechal doma i s dítětem a našel by si další zpěvačku a to jsem nechtěla.“

Litovala jsi toho potratu?
„Ne. Když jsem o interrupci před časem mluvila před Vlaďkou Něrgešovou, která byla v začátcích svého těhotenství příšerná, málem mi vyškrábala oči. Mít ovšem dítě jenom proto, abych ho někde ukazovala a říkala, že je moje, tak to ne. To pak někdy končí i tragicky a nemusíme chodit daleko. Stačí zajít tady pod kopec.“

A co je pod kopcem?
„Barák Ivety Bartošové.“ (smích)

Zpěvačka Heidi Janků (45)

Narodila se 23. listopadu 1962 v Ostravě jako Heidi Hantlová. Jako třináctiletá si v roce 1975 vyzpívala cenu diváků v soutěži O porubský zlatý klíč. Vyhrála Sovětskou píseň v Ostravě a v roce 1985 i mezinárodní Intertalent. V osmdesátých letech koncertovala se svou skupinou Supernova Ivo Pavlíka, získala dva bronzové Zlaté slavíky a v Českém slavíku dodnes boduje okolo dvacátého místa. V posledních letech se prosadila i jako moderátorka, zpěvačka písní pro děti a muzikálová herečka (Jeptišky, Anděl s ďáblem v těle, Sněhová královna, Babička, Popelka). Heidi Janků je bezdětná a 14. března 1992 se podruhé provdala za hudebníka a producenta Ivo Pavlíka (1933).

Heidi mýma očima

Heidi nás přivítala doma. I když věděla, že se bude fotit, byla v podstatě nenalíčená. Povídali jsme si v obýváku jejího vkusně a útulně zařízeného domu, zatímco její manžel Ivo Pavlík se díval ve vedlejším pokoji na Televizní noviny. Při Heidiných odpovědích bylo cítit, že ji některé věci dodnes bolí. Občas jsem měl pocit, že se jí zaleskly oči a že ji svými otázkami trápím. Přesto odpověděla na všechny. A dokonce nechtěla rozhovor ani fotky autorizovat. „Já vám věřím,“ loučila se s námi. Tolik otevřenosti a upřímnosti, jako má tahle »moravská holka«, se hned tak nevidí.

Autor: Miroslav Graclík
Foto Aha! – Václav Nekvapil