Jaroslav Uhlíř: TAJEMSTVÍ MÝCH PÍSNIČEK

Přesto si ho lidé paradoxně pletou s jeho dlouholetým kolegou Karlem Šípem. Žije skromně a nenápadně, jeho soukromí je zahaleno tajemstvím. Přitom by jeho život vydal na román. No řekněte, kdo se například může pochlubit tím, že se narodil na schodech jednoho žižkovského činžáku…

● Severní vítr, Holubí dům a Dělání
● Hity, které si hrají lidé u táboráku
● Co jsem o nich ještě nikomu neřekl?

Jak to vlastně bylo s tím vaším narozením?
Rodiče byli v kině na filmu s Laurelem a Hardym a maminka se tak smála, až ji z toho předčasně chytly porodní bolesti a museli pospíchat domů. Do bytu už nedoběhli, takže jsem se narodil na schodech.

A kdy jste začal s muzikou?
Když mi byly tři roky, dostali jsme s bráchou foukací harmoniky. Jelikož je bratr o dva roky starší a byl silnější, násilím si vymohl, že on bude hrát melodie písniček. Na mě tím pádem zbyly jen takové improvizační mezihry. Možná právě díky tomuto teroru se ze mě stal hudební skladatel.

Pamatujete si na svou první skladbu v životě?
Zrovna nedávno jsem ji našel. Jako desetiletý jsem byl na výletě po nějakých zámcích a své zážitky jsem zhudebnil. Dal jsem svému opusu i fikaný název Dojem. Říkal jsem si, když Fibich napsal Poem, proč já bych nemohl mít Dojem. Podotýkám ale, že to byl hrozný blábol.

A jaká byla vaše první písnička, která se hrála v rádiu?
Na tu pochopitelně nikdy nezapomenu. Text napsal excelentní textař Jiří Štaidl, jmenovala se Nachový červánek a nazpíval ji Karel Hála. Byl jsem z toho tenkrát pořádně odvázaný. Říká se, že feťáci prožívají euforii, bohužel nezaslouženou, ale když slyšíte svou první písničku v rádiu, tak to s vámi také pořádně zacloumá.

Dnes už jste na to zvyklý a nic to s vámi neudělá?
Daleko silnější pocit pro mě je, když třeba slyším někde v dálce u táboráku svoje písničky. Například Severní vítr, Holubí dům nebo jiné už zdomácnělé. Největší pocta pro písničku totiž je, když skončí právě u táborového ohně a lidé si ji sami a dobrovolně zpívají.

Proslavil jste se ve dvojici s Karlem Šípem. Vzpomínáte, jak jste se seznámili?
Hráli jsme společně v kapele Faraon, kde tehdy zpíval i Jirka Schelinger. Karel hrál na basu a já na piano.

Stále si vás lidé pletou?
Samozřejmě, dokonce mě někteří jeho jménem už i oslovují. Na to jsme si ale za ta léta s Karlem už zvykli. Nejkrásnější omyl se záměnou jmen se mi však stal v jednom motorestu, kde jsem se na zájezdu zastavil se Zdeňkem Svěrákem na kafe. Najednou přišel k našemu stolu jeden z hostů a požádal mě o podpis slovy: Pane Gerendáš, mohl byste se mi podepsat? Všiml jsem si, jak Zdeňkovi zasvítily oči škodolibou radostí, ale jen na chvíli. Muž se totiž obrátil vzápětí i na něj a celou situaci mistrně dorazil větou: A vy, pane Smoljak, taky.

Zdeněk Svěrák – to je váš další nerozlučný partner. Kolik jste spolu napsali písniček?
Myslím, že kolem čtyř set.

A které z nich si podle vás zaslouží název hit?
Ta úmrtnost je hrozná, myslím, že tak čtyři snesou toto označení. Holubí dům, Dělání, Severní vítr a Není nutno.

Poznáte úspěšnou skladbu už dopředu?
Ne. Je naprostý nesmysl, když někdo oznámí: Teď jsem složil hit. Píseň se hitem buď stane, nebo ne. Ale nedá se to naplánovat. Například Holubí dům. Jiří Schelinger nebyl s nahrávkou vůbec spokojen, připadala mu spíš jako demosnímek. Kdykoliv jsme se s Jirkou potkali, chtěl Holubí dům natočit znovu a pořádně. Bohužel to již nestihl.

Co vás v poslední době nejvíce šokovalo?
Zdeněk Svěrák mi k šedesátinám daroval krásnou knihu o Beethovenovi. Když jsem ji doma rozbalil a prohlížel, padl můj zrak na adresu nakladatelství, které knihu vydalo. Nevěřícně jsem četl název a číslo ulice Bořivojova 75, Praha 3 – Žižkov a nestačil se divit. Přesně v tom domě jsem se před šedesáti lety narodil! Ještě v noci jsem Zdeňkovi volal, abych se s ním o tu neuvěřitelnou náhodu podělil.

Vaše soukromí je zahaleno rouškou tajemství. Prozradíte něco o své rodině?
Jsem podruhé ženatý… Už přes dvacet let. Z prvního manželství mám syna Štěpána (36), který je jazzovým kytaristou a profesorem hudby na Prvním obnoveném reálném gymnáziu v Praze. Dcera Eliška (16) studuje na akademickém gymnáziu v Praze.

Zdědila i ona hudební vlohy?
Myslím, že ano. Už v pěti letech si sama skládala písničky a muzika ji moc bavila. Měla ale smůlu na profesorku klavíru, která razila heslo, že muzika je především dřina. Ta jí hraní tak znechutila, že v současné době na muziku rezignovala, což je smutné.

Jak se rodí hity

Písnička Holubí dům: Dodnes s ní nejsem spokojený
Většinou dělám hudbu na texty, v tomto případě to bylo obráceně. Když jsem si po měsíci sloky přehrával, zjistil jsem, že chybí refrén, tak jsem ho dodatečně přidělal. Dodnes mám pocit, že je to taková nastavovaná kaše. Pořád tam slyším takový podivný střih, který naštěstí nikdo nezaregistroval. Hit z ní udělal hlavně Jiří Schelinger, kterému tenkrát bylo něco přes dvacet.

Písnička Severní vítr: Poprvé jsem i zpíval
Vznik melodie z filmu Vrchní, prchni byl komplikovaný. Původně měla mít vysloveně zlatokopecký charakter, a tak Zdeněk Svěrák pečlivě studoval příslušnou literaturu. Nejdříve přinesl půlku textu, kterou jsem zhudebnil, ale když přinesl druhou část , která začínala: Jsem na špatném dílu a nenajdu žílu…, nějak se mi to nelíbilo. Zdálo se mi to málo srozumitelné. Zdeněk text předělal a píseň jsme nabídli Pavlu Bobkovi, který ji odmítl. Nakonec jsem se jako zpěvák uplatnil poprvé i já.

Písnička Dělání: Nelíbila se mi ani trochu
Nikdy se Zdeňkem Svěrákem nepochopíme, jak mohla tato píseň posluchače zaujmout. Byla jednou ze šesti skladeb k pohádce Princové jsou na draka a nelíbila se nám hudba ani text. Doufali jsme, že nám ji lidé odpustí nebo že časem vyšumí. Stal se z ní hit.

Autor: Jaroslav BENDA
Foto: Jaroslav Benda, Jiří Janoušek, archiv