Jaromír Kerbl (53): ZABILI JSME PILOTA. S tím se žije těžko... | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Jaromír Kerbl (53): ZABILI JSME PILOTA. S tím se žije těžko...

Dnes žije Jaromír Kerbl v chráněném domě a maluje obrazy. O minulosti se mu nemluví lehce.
Dnes žije Jaromír Kerbl v chráněném domě a maluje obrazy. O minulosti se mu nemluví lehce.  (: ČTK, Martin Přibyl)

V současné době dávají jména Jaromír Kerbl nebo Luboš Adamica smysl jen pár pamětníkům. V roce 1972 přitom právě oni plnili přední stránky všech novin a časopisů. Společně s dalšími osmi mladými lidmi z Prahy totiž vykonali něco, co bylo v dobách socialistického Československa naprosto nemyslitelné – unesli letadlo.

Pamatujete Mimikry z Třiceti případů majora Zemana?
Tenhle muž unesl letadlo!
Našli jsme ho v blázinci!

Důvod? Jako stovky dalších se chtěli dostat z dosahu komunistické zvůle do západního Německa. I když se jim podařilo do vytoužené země úspěšně doletět, únos pořádně zpackali. Ještě během letu totiž zastřelili pilota Jána Mičicu. Nedělnímu Aha! se podařilo jednoho z únosců najít. Jaromír Kerbl dnes znovu žije a pracuje v Praze. Jak vzpomíná na osudovou událost svého života?

Začalo to koketováním s drogami
Psal se rok 1968 a učení na autolakýrníka Jaromíra moc nebavilo. Lepší bylo trávit se starším bráchou odpoledne a večery po barech. Tam se také seznámil s lidmi, pod jejichž vedením začal experimentovat s drogami. „Měl jsem si dávat pozor, tenkrát jsem byl ale ucho. Prostě jsem začal ulítávat na LSD. Tehdy to přivezl nějaký Australan a prodával to v Play Clubu v Rybné ulici. To byla za komunistů jedna z mála diskoték, kde se pouštěla západní muzika,“ popisuje své setkání s drogami Jaromír.

Díky svému bratru Josefovi se Jaromír potkal i se svou budoucí ženou – Helenou Jakobou Johanou, která byla z Holandska. „Helena byla kamarádka bratrovy přítelkyně. Rok jsme si jenom dopisovali a v roce 1971 se vzali,“ vzpomíná Jaromír. Původně se měla Helena natrvalo přestěhovat do Československa, pak ale začala po Jaromírovi toužit armáda a on začal stále častěji přemýšlet o tom, že utéct za hranice není tak špatný nápad.

„V té době jsme měli všichni už plné zuby neustálé šikany kvůli dlouhým vlasům a všemu, co se režimu nelíbilo. No a na vojnu se mi už teprve nechtělo. Tak mi kámoši poradili, abych to hrál na hlavu,“ říká Jaromír.

A tak to zkusil. Znovu navštívil psychiatrickou léčebnu v Bohnicích, kde byl předtím krátce hospitalizovaný kvůli drogám, a rovnou v ní tři měsíce zůstal. Pak se ale znovu vrátil ke své partičce a k plánování emigrace.

Únos jsme pečlivě plánovali
Během drogových a alkoholových dýchánků se v Jaromírově partě začalo řešit, jakým způsobem by vlastně měli za hranice pláchnout. Od hlavy celé skupiny, Lubomíra Adamici, přišel návrh na unesení letadla. Jaromír, jako nejmladší z celé party byl vybrán, aby s dvojicí dívek provedl test zabezpečení na letišti. Trojice se proto vydala na vnitrostátní let z Prahy do Mariánských Lázní. „Měl jsem tašku, která měla vespodu zapínací kapsu. Do té jsem dal železnou trubku, ve zbytku tašky byly jen trička a slipy. Jenže v Praze to dali na pás s detektorem kovu a my zjistili, že takhle to nepůjde. Řešení se ale našlo mimoděk v Mariánských Lázních. Tam byla jen taková dřevěná bouda a kontrola probíhala jen ručně,“ vysvětluje Jaromír.

Celá parta pak dala hlavy dohromady a vymyslela plán. Rozhodli se letět z Mariánských Lázní pravidelnou linkou do slovenského Lučence. Po vzlétnutí měli pomocí pistolí, které jedna z dívek zcizí otci policistovi, donutit piloty otočit letadlo směrem do Německa.

Jak vyšel výstřel? Nevím
8. června 1972 skupinka osmi mládenců a dvou dívek a jednoho malého dítěte skutečně nastoupila na letišti v Mariánských Lázních do sedmnáctimístného letounu. Krátce po startu podle připraveného scénáře přistoupil Lubomír Adamica k pilotům, namířil na ně pistoli a oznámil jim, že poletí do Německa. Do této chvíle vše běželo hladce. Pak se ale stalo něco nepochopitelného – v pilotní kabině třesknul výstřel a pilot Ján Mičica byl zasažený projektilem do krku. Protože kulka nebohému pilotovi protrhla krční tepnu, byla celá kabina rázem rudá. Krev dokonce pronikla do palubních přístrojů, ve kterých to následně zajiskřilo a přestaly fungovat.

„Byl to strašný pocit, když ho zastřelil. Jakoby se najednou přetrhla niť. Vůbec jsem nevěděl, co se děje.Tak jsem si sedl k okénku a ani moc nevnímal, co se děje kolem,“ líčí hrůzný okamžik Jaromír Kerbl.

I ve složité situaci měli nakonec únosci štěstí. Druhému pilotovi se podařilo do Německa doletět a i bez pomoci palubních přístrojů přistát na letišti ve Weidenu. Krátce po přistání byli všichni únosci zatčeni německou policií a přes následné protesty Československa nebyli nikdy vydáni. Soudu v Německu ale neunikli.

Odsoudili mě na pět let
I když si od německého soudu odneslJaromír pětiletý trest, odseděl si jen polovinu. Po návratu z vězení jej čekala manželka, narození prvního syna i stěhování do Holandska. „Chtěli jsme konečně uskutečnit sen, že budeme komuna, mít zahradu, pěstovat marihuanu a žít svobodně, “ říká Jaromír.

Později se manželům narodil druhý syn a vypadalo to, že se jim jejich sen konečně splní. Jenže osud Jaromírovi klid nedopřál, začaly ho trápit vážné zdravotní potíže. „Prostě mi praskla nějaká cévka v mozku a pod očima se mi udělaly krvavé trojúhelníky,“ vypráví Jaromír. Horší na úraze ale bylo to, že po něm naplno propukla Jaromírova psychóza, která měla počátek už v době častého užívání LSD. Jaromír se tak začal pomočovat, trpěl schizofrenií. Ústavní léčba byla nevyhnutelná.

Další rána osudu se dostavila v podobě formuláře, kterým Helena žádala Jaromíra o rozvod. Když se pak Jaromír konečně dostal z nemocnice, byl sám, plný stesku po synech a sužovaný schizofrenickými stavy. Když v roce 1990 dostal Jaromír Kerbl spolu s dalšími účastníky únosu od Václava Havla milost, neváhal a vrátil se do České republiky.

Dnes žije Jaromír v chráněném domě spravovaném obecně prospěšnou společností Bona a maluje obrazy, které také vystavuje. Našel si i novou známost. Kvůli svému psychickému stavu, který se čas od času horší, je pravidelným hostem psychiatrické léčebny v Bohnicích.

A takhle únos probíhal
Pro těch deset mladých lidí to měl být útěk za svobodou. Do země, kde vás za dlouhé vlasy neterorizují policajti, kde je normální v parku poslouchat tvrdý rock. Jenže z původně romantického výletu do země snů se stalo drama. Vůdce party Lubomír Adamica totiž oproti všem původním plánům z neznámého důvodu stiskl spoušť pistole a jeden z pilotů se skácel na přístrojovou desku s prostřeleným krkem. Co se vlastně na palubě sedmnáctimístného letounu v roce 1972 stalo?

Únosci málem neodletěli
Osmého června odpoledne nedaleko zastávky městské dopravy, z které byli odváženi cestující na mariánskolázeňské letiště, posedávala skupinka deseti lidí s malým dítětem v kočárku. Muži měli dlouhé vlasy a knírky, podobně jako západní rockové hvězdy. Právě vzhled téhle skupinky upoutal pozornost pracovnice cestovní kanceláře Rekrea, která nedaleko prodávala letenky. Odpovědná pracovnice nelenila a na vlasatá individua upozornila ředitele letiště. Ten pak neprodleně zvedl telefon a zavolal na místní stanici Veřejné bezpečnosti. Příslušníci VB ale tehdy podezřelou partičku zkontrolovat nepřijeli…

Pistole v kočárku i kalhotkách
Únoscům bylo jasné, že pouhé přemlouvání pilotů nebude stačit k tomu, aby stroj obrátili směrem do západního Německa. Pořídili si proto pistole, které měli muže v kokpitu letadla přesvědčit o tom, že svou žádost myslí vážně. Zbraně obstarala jedna z dívek, Alena Heinzová, jejíž otec byl důstojníkem Veřejné bezpečnosti. Prostě mu dvě pistole ukradla. Na palubu letadla pak propašovali zbraně tak, že první ukryli v kočárku s malým dítětem, druhou si jedna z dívek ukryla do kalhotek. Letištní kontrola proběhla bez problémů a únosci se mohli usadit na svá sedadla v letounu.

Proboha, kdo to střílí?
K samotnému únosu došlo prakticky jen pár minut poté, co se letoun odlepil od země. Když bylo letadlo na Teplou, zvedl se svého sedadla už ozbrojený Lubomír Adamica s jedním z mladíků a vkráčeli do pilotní kabiny. Společně strhli pilotům z hlavy sluchátka, namířili na ně zbraně a přikázali jim, aby letadlo, původně letící do slovenského Lučence, obrátili směrem do západního Německa.

Piloti skutečně kurz letu změnili, ale ne požadovaným směrem. Jejich lest ale únosci rychle odhalili díky kompasu, který měli u sebe. Po dalším dohadování s piloty pak z neznámých důvodů Lubomír Adamica vystřelil a kapitán letounu Ján Mičica se na svém sedadle zhroutil. Kulka zasáhla krční tepnu a stříkající krev zkratovala navigační zařízení. Řízení se ujal druhý pilot, který pokračoval směrem do západního Německa. Situaci stěžoval fakt, že letadlo určené jen k vnitrostátním letům nemělo dostatek paliva. Pilotovi se naštěstí podařilo přistát na sportovním letišti nedaleko německého Weidenu. Tam už na únosce čekala německá policie a všichni skončili v německém vězení. Zastřelený pilot Ján Mičica byl převezen aerotaxi zpátky do Československa. Člověk, který zmáčkl spoušť, Lubomír Adamica, spáchal ve vězení sebevraždu.

Únos se objevil i v seriálu Třicet případů majora Zemana

Únos letadla z mariánskolázeňského letiště skupinou deseti mladých lidí posloužil také jako předloha scénáře 29. dílu seriálu Třicet případů majora Zemana. V díle, který se jmenoval Mimikry, ale autoři tak trochu smíchali jablka s hruškami. Pokusili se totiž tímto dílem odsoudit čin únosců a zároveň zatopit tehdejší československé undergroundové scéně, především skupině Plastic People of the Universe. Právě její členy měli totiž únosci přestavovat, autoři jen skupinu překřtili na Mimikry.

V tomto díle majora Zemana autoři také bez skrupulí odsoudili neochotu Němců vydat všechny únosce a hlavně střelce Adamicu. Policajt Žitný tak ke konci dílu dokonce říká: „Majíli Němci svědomí, vraha vydají.“

Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.