Václav Nedorost: Topí se v ponorce

Docela nedávno to byl jeden z největších talentů českého hokeje. Na přelomu tisíciletí získal útočník VÁCLAV NEDOROST (24) dva tituly mistra světa do 20 let. Z Českých Budějovic se vyšvihl do NHL. Jenže v posledních letech spíš aspiruje na světového šampiona ve zraněních. Jeho zdravotní karta je dlouhá jako román. Moc smutný román. „Už jsem objel snad všechny doktory v republice,“ říká. Sport je pro něj tabu. Zase. Místo hokejky teď svírá v ruce berle.

Od Vánoc v týmu Českých Budějovic chybíte. Jak nyní vypadá váš běžný den?
„Vstanu v půl sedmé, v sedm už ležím v nemocnici v hyperbarické komoře. Tam jsem tak hodinu a pak obden chodím na zimák. A čekám, jestli to se mnou bude lepší… Natrhl jsem si holenní sval, souvisí to s kolenem.“

Hyperbarická komora? To zní dost vědecky, můžete ji popsat?
„Vypadá přesně jako malá ponorka. Položím se na lehátko, vsunou mě dovnitř, dají mi přístrojovou masku na pusu a dýchám čistý kyslík z masky. Komoru natlakují tak, aby to vypadalo jako 15 metrů pod vodou. Pak ji zase vypustí, aby mě mohli vyndat.“

V čem vám má taková procedura pomoct?
„Čistý kyslík má takovou sílu, že protlačí tu krev do míst, kde jsou nějaký problémy. Říkali mi, že nemám vyživované vazy v koleni, tenhle kyslík se mi dostane i do těch cév, kam ten běžný nejde. Funguje to na podobném principu jako potápění, ale do toho bych nešel. Za tu hodinu by mě asi někdo sežral. (směje se)“

Dobře. Odejdete od doktora, ze stadionu, ještě půl dne zbývá. Co pak?
„Čekám, až přijde přítelkyně z práce, co na mě vymyslí. Protože já nemůžu dělat skoro nic.“

Zvládnete třeba jít na nákup?
„Ne. Ale to nezvládnu ani když jsem zdravej (směje se). Občas jdu, ale nebaví mě to. Jenže jinak je doma oheň na střeše. Naštěstí mám teď výmluvu.“

Snažíte se třeba číst?
„Když jsem byl loni zraněný, začal jsem se zajímat o zdravou výživu. Táta mi k Vánocům dal dvě knihy, já si koupil další. Je o překyselení organismu od pána od nás z Budějic, kterému říkám Šaman. Poradil mi, co je dobré pro tělo, najeli jsme na to a snažím se toho držet. I když teď jsem polevil, protože jsem z toho zmořenej. Pořád jsem zraněnej a nevím, jestli to pomáhá.“

Takže spíš v léčení kombinujete různé metody?
„Co já toho vyzkoušel… Dechový cvičení dělám doteď, hodně jsem pil čaje z řepíku, místo cukru všechno sladím medem, pak kostival, to bylo nejlepší na zánět kolene, přítelkyně mi kupuje mrkvovej džus. Když jsem se s tím seznámil, dělal jsem všechno na sto procent. Jedl jsem samotnou hlívu, to bylo tak hnusný! (otřese se). Ale ten problém s vazem ustoupil. Jenže je tu zase něco jinýho…“

A to?
„To nevědí doktoři, ani já. Jestli je to tím, že vaz je po dvou operacích tak slabej. Navíc jsem loni jenom ležel v posteli. Oni jsou z toho sami jeleni.“

Neudělali někde chybu?
„Těžko říct. Je pravda, že loni jsem šel na dvě operace se stejným kolenem, protože ta první nic nevyřešila. A z toho možná plynou moje současné problémy. Sáhlo se do vazu v době, kdy se z toho dostával a byl rozměklej. Pak jsem po roce a půl pauzy skočil na led bez letní přípravy a nevydrželo to. Mám ukrutně slabý nohy.“

Věříte pořád, že se naplno k hokeji vrátíte?
„Kdyby ne, už bych to dávno zabalil. Play off bych snad mohl stihnout. Ale na led půjdu, až budu úplně fit. Kdybych šel dřív, stoprocentně se mi něco stane, jako už tolikrát předtím. Spravím se v letní přípravě. I když mi toho spoustu zakázali. Nemůžu skákat, dělat s činkou, běhat. Smím jen tři věci: kolo, tahat gumy a legpress, ovšem s malou váhou. Tenis ale hrát budu, i když mi ho zatrhnou, jenže opatrněji.“

Měl jste problémy s koleny už jako dítě?
„To si právě myslí doktoři. Na rentgenu mám prý divný okostnice. Ale já měl spíš ramena. Ty teď ale už pár let cítím jen při změně počasí. V ramenou jsem měl jako malej povolený vazy, byl jsem slabounkej. Když jsem přišel do dorostu, měl jsem 48 kilo, byl jsem jak papír. Ale problémy jsem neměl. Kolena jsem si udělal sám.“

Prosím?
„V letní přípravě mi tady někdo poradil, ať skáču dřepy s výskokem, že je to nejlepší pro nohy. Vzal jsem to tak poctivě, až jsem si odrovnal koleno. Kdybych to dělal, jak jsem měl, nic se mi nestalo. Ale já chtěl mít co nejsilnější nohy, dělal jsem jich 800 denně. A rval jsem to přes únavu, předkláněl jsem se, a to jsem neměl. Třeba bych zase nešel do Ameriky. Ale platím za to: tři roky jsem hrál s bolestí, další dva vůbec.“

Nebojíte se, že vám v Budějovicích vypovědí smlouvu?
„Nemají důvod. Kdyby to byl prohřešek, ale s tímhle se u hokejisty musí počítat. Jasně, že jsou naštvaný, musejí mě už druhý rok platit, a já loni odehrál asi jen 20 zápasů… Mě samotnýmu to přijde trapný.“

Dokážete si představit, že byste s hokejem skončil a šel dělat něco jiného?
„Na to nemyslím, plán B nemám. Vždyť já nic kromě hokeje neumím. Na střední jsem odchodil dva roky, pak si to nechal propadnout a šel do Ameriky. Dodělat si to? Všude chtějí střední, vysokou a praxi, to by trvalo 10, 15 let. A kámoši, co mají vysokou, stejně stojí v Globusu za pultem.“

Neuvažoval jste o tom zajít za kartářkou, aby vám řekla, jak ten váš pohnutý osud dopadne?
„To mi říkala moje přítelkyně taky, ale ji spíš zajímá, kdy bude svatba. Já na tyhle věci moc nevěřím. Ještě mi tam při mým štěstí řekne, že mám rakovinu. (ironicky)“

Berle horolezce

Operace. To slovo Nedorost slyší v posledních letech často. Nejdřív mu spravovali obě ramena, potom i kolena. Každé dvakrát. Na 24letého kluka »slušný« výkon. „Ale slovo smolař nemám rád. Jestli to není osud. Někdo zranění nemá, já jich mám zase moc. Nejsem sám, třeba Martin Podlešák má za sebou tři těžké otřesy mozku,“ říká. I když: na koho jiného by slovo smolař platilo víc.

Na led se Nedorost vrátil loni na podzim po roce a půl. „A ve druhém zápase v přípravě jsem dostal golfáka z metru přímo do ucha. To ale nebylo nic, čtyři stehy,“ usměje se. Pak se blýsklo na lepší časy. V obnovené premiéře dal gól, všiml si jej kouč národního týmu Hadamczik. I když Nedorost na ledě kulhal, hrál pod injekcemi. Jenže pak přišel zlý víkend. „Před zápasem jsem se ohnul a nešlo se zvednout. To jsem ještě nezažil. Zablokovaly se mi záda,“ vzpomíná. To byl pátek, nazítří jel za doktorem Barnou, ten jej narovnal jehličkami. „V neděli jsme jeli do Třince a asi třetí střídání jsem dostal od spoluhráče, když se zvedal, kolenem zezadu do hlavy. Doktor mě vystrašil, že mám zlomený obratel. Nemohl jsem se hnout a týden jsem marodil,“ líčí. Do Vánoc chyběly dva zápasy. „Tak se mi ozvalo koleno a pak praskl ten sval… Musím se tomu smát,“ říká bezmocně. Na noze má teď sádru, už ji třikrát zlomil. A s berlemi se na ledu bál, že si něco udělá zase. „Tak mi kamarád půjčil jedny se zlepšovákem,“ sáhne pro své opory a ukáže zespoda posuvné kovové bodce jako horolezecké mačky. „Příští týden je odložím. Třeba bude líp, musí bejt. Jsem jak důchodce. Furt žeru prášky na vazy, klouby, šlachy. Snad deset denně. A pospravovanej jsem tak, že už není co operovat,“ povzdychne si.