Rodiče hokejového reprezentanta Petra Nedvěda: Komunisti chtěli i jeho peřinu!

Tehdy maminka plakala. Dnes se spolu s manželem raduje, vždyť jejich syn hraje na světovém šampionátu za českou reprezentaci. „Přáli bychom mu medaili,“ říkají.

Máte dva syny – Jaroslava a Petra. Oba se v hokeji prosadili. Bylo jasné, že budou hrát?

Soňa Nedvědová: „Nebylo. Když Petr dostal první brusle, takové ty lyžičky, stál u mantinelu v modré kombinéze s nudlí u nosu a vůbec ho to nebavilo.“

Jaroslav Nedvěd: „Byly mu dva. Párkrát spadnul, natloukl si koleno, začal brečet. Ale když už tam byl potřetí, už jsme ho nemohli dostat z ledu.“

Chtěl být jako starší brácha Jaroslav?

JN: „Jarda je o dva a čtvrt roku starší. Doma měli hokejky a odmala to mydlili s tenisákem. Péťa většinou chytal. Ze začátku ho to bavilo. Pak Jarda začal hrát za žáčky, Petr chodil na led se mnou. Milovali pohyb, takže s nimi nebyly žádné problémy.“

SN: „Ani v pubertě.“

Až přišel leden 1989…

JN: „Jeli s Litvínovem na zájezd do Calgary. A už předtím Pepík Beránek, který tam trénoval juniory, říkal: Ti kluci se domlouvaj, že tam zůstanou. Já jsem Petrovi vyřizoval víza, tak jsem se ho ptal. Odpověděl, že ne, že to jsou jen takové řeči.“

Jak jste reagovali?

SN: „Zůstal v jedněch džínách a dvou svetrech. Já brečela.“

JN: „Neuměl anglicky, neměl žádný peníze. Co tam bude dělat? Sháněl jsem možnosti, jak se k němu dostat. Akorát zavolal, že tam zůstává. Konec. Jako kdyby mezi Evropou a Amerikou přestřihli dráty. Až jsem sehnal Honzu Klapáče, který byl v Calgary na olympiádě, a ten mi dal telefon na jednoho Slováka.“

Pomohl?

JN: „Řekl, že se na to podívá. Petr bydlel v rodině Čechů z Pardubic. Ti mu zakázali volat. Tak jsem poslal dopis. Nejistota trvala dva měsíce. Pak ho pan Kundel přemluvil, vzal ho do rodiny a začal se o něj starat. Pomáhal mu s kariérou. Kluk půl roku stál a pak začal hrát za Seattle.“

Oplakala jste Petrovo rozhodnutí?

SN: „Já zrovna byla po operaci kolena. Dali mi sádru na celou nohu. Nakoupili jsme dárky, stromeček, měli se vrátit třetího ledna. Devátého prosince měl narozeniny, desátého odlétali.“

Prozraďte, jak komunisté reagovali na Petrovu emigraci?

JN: „Měsíc po tom za mnou přišli dva estébáci. Jen se zeptali, za jakých okolností tam zůstal.“

SN: „Ono toho bylo víc. Přišel dopis, že ho vyhodili ze školy. A dorazil k nám z národního výboru papír, že se mám dostavit. Proč prý jsme mu to dovolili, proč utekl. A ještě nám poslali list, že k nám přijdou zabavit Petrovy, jakožto emigrantovy, věci. Chtěli i peřinu.“

Peřinu?

SN: „Opravdu. Řekla jsem, že je po babičce. Ten dopis jsem dlouho schovávala. Chtěli i jeho oblečení. A prý, jestli má kolo, tranzistorák, jeho osobní věci. Jestli má spoření mladých. Všechno chtěli. Řekla jsem, že nic nemáme. Vlezli se podívat i do pokojíčku. Viděli jen Jardovu hromádku, který byl tehdy na vojně.“

Kdy jste za Petrem poprvé vyrazili?

JN: „Letěli jsme do Vancouveru na draft v roce 1990. To jsme si s panem Kundelem udělali výlet. Jeli jsme do Vancouveru asi devět set kilometrů.“

SN: „To jsme ho viděli poprvé. Po roce a čtvrt. Přišel nás přivítat na letiště, přinesl kytku. (zjihle) Ježíš, ten brečel taky.“

JN: „Sedl do auta a asi na hodinu se odjel uklidnit.“

Co teď říkáte tomu, že se dostal na stará kolena do české reprezentace a hraje na MS?

SN: „Tatínek bude mluvit.“ (smích)

JN: „Tahle sezona se mu povedla ještě líp než loňská. Říkal, že do toho půjde. Chtěl hrát za nároďák. Kvůli pravidlům přišel o nejslavnější éru českého hokeje. Vzal to vážně a myslím, že nezklamal.“

SN: „Popláču si. Když dal gól, já fandila. Je to radost. Minulý týden volal, ptal se, co barák. Ale o hokeji se se mnou nechce bavit. Berou mě, že tomu nerozumím.“

Jak podle vás Češi dopadnou na šampionátu?

JN: „Přál bych jim zlatou, to by byla špička. Jenže jsou tam Rusové, Švédi, Finové. No, uvidíme.“

SN: „Tohle je Petrova poslední šance hrát za nároďák. Přeju mu jakoukoliv medaili. Aspoň stříbrnou, když už ji vyhrál s Kanadou. Ale jak říká tatínek – zlato je zlato.“

Fotogalerie

7 fotografií