Hokejista David Kočí: Ano, jsem bitkař!

Kdysi mu nálepka rváče vadila. Už ho to ale nevzrušuje. Ví, že nebýt tvrdého stylu, NHL by nehrál. Teď bojuje David Kočí (30) o místo v týmu Winnipeg Jets. Přes léto tvrdě trénoval, zlepšoval bruslení, pro hokej tolik potřebné. „Nikdo nechce jen bitkaře, člověk musí ukázat něco navíc,“ ví dobře.
„V dnešní době je hokej o rychlosti, síle a bruslení. To je základ a dá se zlepšit v každém věku,“ směje se. Přes léto nalítal po ledě zimáku ve Slaném desítky kilometrů, taky běhal, zvedal činky. Touží zůstat v NHL, kde odehrál 142 zápasů, ale odmítal dvoucestné smlouvy, které by ho mohly uvrhnout na farmu. Zkouší štěstí v kempu. Ale třeba skončí ve Spartě, z níž do zámoří odešel.
„Ono není sranda se v NHL udržet, člověk musí dělat něco navíc.“ A soustředit se na hokej. To je důležité i pro bitkaře. „Když trenér staví sestavu, tak se z šedesáti procent rozhoduje, jak mu hráč přispěje hokejově. Týmy potřebují rváče, kteří umí hrát. Nikdo tě nebere, pokud neumíš hokej. Musíš něco předvést, někomu dát tělo, tvrdě vystřelit, jít do brankáře,“ říká Kočí.
Nevadí mu, že pendluje sestavou. Chvíli v útoku, jindy v obraně. Vždycky bude hrát pěkně od podlahy. „Baví mě to, mám rád tvrdou hru. Pokud zůstanu v Americe, tak se budu muset rvát. Nevadí mi to. Jo, jsem bitkař,“ potvrzuje Kočí, první a jediný český bitkař v NHL.
O sebezdokonalení
„Kondici jsem měl, ale scházela mi psychická stránka výkonu. Pořídil jsem si knížky o sebezdokonalování. To mi hodně pomohlo ve sportovní kariéře, přestal jsem ukazovat prstem kolem sebe – ten za to může.“
O smrti bitkařů
„Vím, že je hodně náhlých úmrtí. Můžeme se dohadovat, ale nikdy však nebudeme vědět, co za tím je. Spousta hráčů užívá léky na bolest. Dají si jejich mix a zapijí je pivem. Nevědí, co dělají, mají deprese. Mě se to netýká, já deprese nemám.“
O K.O.
„To přišlo při bitce na farmě. Probral jsem se až v šatně a nic si nepamatoval. Není to nic příjemnýho, ale stane se. Je to součást mojí práce.“
Nároďák, to je sen
David Kočí byl jen jednou na srazu reprezentace do 20 let, o to víc teď touží, aby mohl přes hlavu přetáhnout dres národního týmu. S tímhle obrem v sestavě by si nároďák sjednal respekt. Rus Arťuchin by neměl šanci.
„Pro mě je národní tým sen, na kterém makám a v koutku duše doufám poslední tři roky,“ vyznal se první český bitkař v NHL.
„Kdybych dostal šanci v přípravných zápasech před MS,“ přemýšlel. „Ale zatím se nikdo neozval. Nic se neděje, jdu dál. Třeba šance přijde. Neříkám, že v útoku, ale v obraně bych mohl hrát,“ vyslal na dálku signál trenéru Hadamczikovi. 110kilová hora svalů by se hodila.