Ernest Bokroš: Hokej je má droga!

Jen jedenkrát mu uniklo medailové postavení. To když letos na jaře smolně vypadl Zlín ve čtvrtfinále play off extraligy se Spartou. »Pan Autorita« mu říkají. Ne, nezlobí se. Ví, že to sedí.

Koho jste jako malý kluk více poslouchal, tatínka, nebo maminku?
„Jednoznačně maminku. U nás v Karviné na »domácím« hřišti měla v rodinných rozhodováních větší důraz. Přesvědčila mě, že právě tak to je správně.“

Co škola, pořád to byla Karviná, černé havířské město? Město k hřešení všeho druhu stvořené...
„Jako lumpárničky? Ne, nebyly, až někdy v pubertě to se mnou začalo cloumat. To už jsem samozřejmě hrál hokej. Moc vzpomínám na trenéra Mančaře. Právě on byl ta tvrdá ruka, kterou jsem v té době potřeboval. Hokej jsem miloval, kdybych neposlouchal trenéra, nikam bych to nedotáhl. On mne naučil, že autorita je prostě autorita. Ovšem pochopil jsem to až později.“

Kdo koho dnes poslouchá u Bokrošů v Trenčíně?
„Klidně povím, že musí poslouchat mě. Oba kluci už mají svůj život, hrají hokej. Manželka je se mnou spoustu let. Všichni vědí, že si chci doma odpočinout. Ale zásadní rozhodnutí opravdu vydává hlava rodiny.“

Vyžadujete absolutní poslušnost i na střídačce?
„Samozřejmě. Ale rád se radím s okolím, asistentem, zkušenými hráči, šéfy klubu. Ale rozhodnu sám, já mám hlavní odpovědnost...“

Je pro vás hokej láska, zábava nebo třeba stres?
„Nic z toho. Je něčím jiným. Drogou. Pěkně silnou. Už bych bez hokeje neuměl žít. Hrozně by mi chyběl...“

Umíte relaxovat?
„Perfektně. Nejlépe na tenise. Rvu se o každý balon. Ale z kurtu odcházím spokojený. Moc rád vyhrávám. Když vyplavím psychickou zátěž a pak se třeba ještě vysaunuji. A ještě jednu věc nemohu nezmínit. Moc rád mám procházky u nás v Trenčíně s tříletou fenkou vlčáka Nasťou.“

Autor: (jč)
Foto pro Aha!: Martin Sekanina