Fotbalista Petr Mikolanda (26) po transplantaci: Tudy přišla ledvina
4 fotografie
Jeho neuvěřitelný příběh sleduje bez dechu celá republika a ne jen ta fotbalová. Útočník žižkovské Viktorie Petr Mikolanda (26) je deset dnů po transplantaci ledviny, na kterou čekal tři roky.
Darovala mu ji maminka Lenka, a vy, čtenáři Aha!, máte toho nezdolného chlapíka se sedmnácticentimetrovou jizvou na břiše před sebou jako první.
Jaký je? Veselý! Kdyby se léčilo jen smíchem, byl by tady v IKEMu primářem... „Tudy přišla ledvina od mamky,“ usmívá se Petr a ukazuje na hojící se ránu. „Už to nebolí. Jen necítím pravé stehno od toho, jak lékaři napojovali nervy,“ dodává.
Tahle rodinná transplantace je v česku unikát, protože dárce má jinou krevní skupinu než příjemce! Matka AB, Petr A. „Já prostě musím být ve všem originál. Lékaři mi vzali z plazmy protilátky proti ledvině maminky. V západní Evropě se to praktikuje, ale u nás to bylo poprvé. Je to dost nákladné, dělalo se to podle švédského vzoru a čekalo se na některé věci ze Švédska,“ vysvětluje.
Jistě že se i tak člověku vkrádá otázka: „Bude to spojení fungovat?“ Žižkovský bojovník Mikolanda se jen pousměje a povídá: „Každé ráno koukám na ultrazvuk, jestli se ledvina prokrvuje a pracuje. Ještě nejásám, ovšem podle lékařů je to dobré. Příští víkend bych mohl jít domů, ale pak dva kritické měsíce ukáží, jestli si mé tělo s maminčinou ledvinou sedne. Věřím tomu, protože tady u profesora Viklického jsem v nejlepších rukách.“
V tu chvíli vstoupí do pokoje půvabná lékařka a změří Petrovi tlak. „Je to v pořádku,“ usměje se na pacienta. „Vidíte, doktoři jsou šikovní a já od nich vím vždycky všechno jako první,“ culí se Mikolanda. Stoupne si k oknu, zahledí se do krčského lesa a zasněně pronese: „Běhá tady stádo muflonů. Také bych si rád zaběhal!“ Dočkáš se, Petře!
Ledvině říkám Lenko a mluvím s ní!
Tenhle synův vděk vůči matce se nedá zvážit. Z trošku baculatého Petra Mikolandy vyzařuje tak, že se vám těžko polyká a do očí se derou slzy dojetí. Přestože on se ho snaží odlehčit humorem.
Petře, vy jste od nikoho blízkého ledvinu nechtěl, že?
„Nechtěl, byl jsem proti tomu. Jenže maminka se už nemohla koukat na to, jak se to s cizím dárcem vleče. Chtěla do toho jít a znáte to, máma má vždycky pravdu.“ (směje se)
Máte jí kus v sobě. Cítíte, že jste si strašně blízko?
„Maminka mě nosila v břiše devět měsíců, a já teď věřím, že ji budu nosit aspoň dvacet let. Ledvině říkám Lenka, tak se moje maminka jmenuje. Hladím ji a povídám si s ní.“
A co na to maminka?
„Když za mnou přijde, tak se hned ptá (rozesmátě): Tak co, jak pracuju? A já jí odpovím: „Dobře makáš!“ jsem šťastný, že je v pořádku doma a že má jen takovou malou jizvičku.“
Řekla vám, že jste se spravil? Zdáte se být takový silnější.
„Pět, šest kilo tam je, ale to neřeším. Je to voda. Při transplantaci jsem v sobě musel mít deset litrů, aby se ledvina chytla a furt jela naplno.“
A vy se mohl vrátit na hřiště a hrát milovaný fotbal...
„Ivana Klasniče (chorvatský útočník prodělal dvě transplantace ledviny – pozn. red.), který na tom byl stejně jako já, a teď kope za Bolton, vidím před sebou pořád. Ale nechci nic zakřiknout. Zatím si tady pořád připravuju a kreslím tréninky, protože trénuju mladé žižkovské kluky. Až si sestřičky říkají, že jsem blázen, jenže mě to děsně baví.“
4 fotografie
