Tady je pochován Železník?
Když v 80. letech minulého století chtělo Československo oživit chov koní, nakupovaly se klisny v Sovětském svazu. Až na konci mise, za poslední ruble, pořídili odborníci ošklivou Želatinu. Ta byla připuštěna východoněmeckým plemeníkem, a na svět v roce 1978 přišel Železník.
Jenže o něj nikdo nestál, posílali ho po moravských hřebčínech, měnili za vagóny s mrkví. „Nebýt Železníka, nebylo ani Váni. Kůň ho moc rád neměl, protože používal bič, musel jsem mu ho často brát,“ tvrdí tehdejší trenér koně Josef Miška.
To on zachránil ryzáka před jatkami poté, když se zranil. Špatně doskočil a nemohl chodit. Veterináři byli zajedno: Utratit! „Přemluvil jsem nadřízené, aby koně ušetřili,“ vypráví Miška. „Objevil jsem ho ve výběhu ve Slavkově u Brna. A ve Světlé Hoře ho koupili na mé doporučení. Až zadlouho jsem se dozvěděl, že stál 90 tisíc korun. To bych je za něj ale nikdy nedal,“ vzpomíná Váňa.
Železník byl zachráněn a jako šestiletý jel prvně Velkou. Nejdřív s amatérem Antonínem Novákem. Jenže si vzájemně nepadli do oka, a tak ho začal sedlat právě Váňa. A ten s ním vyhrál čtyřikrát. Po kariéře kůň trpěl revmatismem, a tak ho v prosinci 2004 nadobro uspali. Bylo mu 26 let a 8 měsíců a v přepočtu na lidský věk se dožil více než sta let.
Byl údajně převezen do kafilérie, Váňa příběh vypráví tak, že byl nejprve pohřben, ale kvůli problémům s hygienikem vykopán a spálen. Jenže kůň století, který svým majitelům vydělal 1 723 800 korun, v kafilérii neskončil, což ví jen pár zasvěcených. Byl mu na Malé Morávce vykopán hrob, i když země byla tehdy pořádně promrzlá. Místo jeho pohřbení však necháme v utajení. Raději. (Nebo… je pohřben pod náhrobkem).
Tenhle náhrobek Železníkovi pořídil Antonín Novák, paradoxně jezdec, který si s ním nerozuměl.
