Matador Švancara dnes sehraje 250. zápas, přesto si své fotbalové přání ještě nesplnil: Chci dát gól hlavou! Pak pozvu všechny na oslavu...
Jeho táta už z novinových výstřižků o jeho kariéře vylepil dvě ohromné bichle. Ano, fotbalista Slovácka Petr Švancara (32) patří v lize k inventáři, dnes v Plzni (17.00) nastoupí už ke svému 250. ligovému zápasu v nejvyšší soutěži. „Vážně to už je tolik? Já myslel, že jsem někde na dvou stech,“ divil se.
Už je to tak. Připravíte si na tu událost nějaký speciální kousek, oslavu?
„Mě samozřejmě nejvíc zajímá, abychom vyhráli a mohl jsem na ten zápas v dobrém vzpomínat. A pak, u mě jsou tyhle věci dílem improvizace. I když by je nebylo od věci trénovat, jako to dělají ti borci na Islandu. Ale to tady nemůže nikdy projít, na prvním místě je tu fotbal a až pak zábava. Asi to tak má být…“
Jejich kousky vás musely chytit za srdce, že?
„Ohromně mě pobavili, takhle si to představuju! Jednoduché nápady ze života, vtipné. To snad musí motivovat i jejich soupeře, aby od nich dostali gól… (usmívá se) Snad to nakoplo i vtipálky v Česku.“
A vás? Necítíte se po těch letech opotřebovaný?
„Ani ne, naopak. Pracuju na tom, abych tu lidi trápil, nebo jim dával radost, podle toho jak mě má kdo rád, dalších pár let. Ještě mám co ukázat.“
A taky co dobývat? Je ve fotbale ještě něco, co byste si chtěl splnit?
„Ligu mistrů nevyhraju, mistrem světa se už asi taky nestanu. (směje se) Ovšem se Slováckem bych rád vyhrál Český pohár. A pak mám odedávna ještě osobní přání. Už 12 let chci dát gól hlavou! Až se to povede, pozvu všechny kamarády, spoluhráče, kteří se mi na něj snažili nahrát, na velkou oslavu.“
Jeden gól? To nejde natrénovat?
„Já se snažím! Kluci už se mi smějou… Centrují mi všelijak ze strany, ale já si nevzpomínám na to, že bych někdy v zápase měl hlavou byť jen šanci. Mně ji tam prostě nenapadne strčit.“
Ještě k té dvěstěpadesátce. Ve vašem rodném Brně se jede MS motocyklů. Neláká vás se na čtvrtlitru k tomu jubileu projet?
„Mě? Ani náhodou! Kdysi jsem měl skútr, ale rychlých motorek a vlastně i aut se bojím. Ovšem ten závod mám rád, nedávno jsem se tam na okruhu byl podívat i na formulích. A pak ti italští popeláři…“
Prosím?
„Takhle já říkám turistům, co vždycky zaplaví celé město. Myslí si asi, že jsme nějací lojzové, které si tu koupí. Rozvalí se tu na víkend po hospodách, vyřvávají a já si vždycky říkám, jak jsem za ně rád. Vybereme z nich totiž, co to jde, a pak je zase pošleme dom.“ (směje se)
Herec »Švanci«: Porazil Rychlé šípy!
Dřív mu spílali, že v šestnáctce pořád filmuje. On s oblibou říká, že fotbalový stadion považuje za divadlo a sám sebe za herce. A loni v listopadu vyslovil přání: „Chtěl bych si zahrát ve Slováckém divadle.“ Zanedlouho se mu to splnilo. Při speciálním představení Rychlých šípů (výstavní kus divadla) věnovaném přímo slováckému klubu si jej aktéři představení vytáhli na pódium. Právě se hádali o to, kdo kopne penaltu. „Jé, kluci! Mirku! Ať ji kopne Peťa!“ zvolá náhle Jindra Hojer. „Kterej Peťa?“ diví se ostatní. „No Švancarůj!“ Fotbalista byl v mžiku na pódiu, hřbetem ruky si otíral tvář. „Byl jsem asi podruhé v životě v divadle – a brečel jsem smíchy,“ vysvětloval. Brankář před ním raději utekl, on míč v klidu poslal na cíl, vychutnal si potlesk a za 30 vteřin bylo hotovo. „Pak už jsem si nezahrál. Měli jsme starosti se záchranou, tak se to nehodilo,“ ohlíží se.
Ve Slováckém divadle si »Švanci« (vlevo) zahrál ve hře Rychlé šípy.
