Trenér Vladimír Růžička - Náš pes mluví

Ten prý »mele pantem« od rozbřesku. „Je to tak, ráno přijde za dveře na zahradu a mluví. Poštěkává, vrčí, že už by si dal něco k žrádlu. To je tak kolem sedmé. Když dostane, tak je klid,“ vysvětluje kouč Slavie a mistrů světa.

Páreček hafanů žije na zahradě, kde jim Růžičkovi v létě vybudují nový kotec. Jen když je vedro, smějí zalézt do domu. „Máme klimatizaci, takže se chladí v chodbě,“ říká Růžička. „A v zimě je máme v garáži, kterou musím vyklidit, jelikož všechno roztrhaj,“ dodává.

Obrovští psi jsou schovaní za plotem, hlídají. Mají respekt, když štěknou, lekne se kolikrát i páníček. „A to sedím v baráku, a oni jsou venku,“ směje se »Růža«. Asi zrovna myslí na hokej a oni ho vytrhnou z úvah nad sestavením útoků.

Má rád chvilky, kdy se svými čtyřnohými miláčky vyrazí na procházku, do polí, kde se dogy vyblbnou. I proto jim koupil v týdnu pár hraček a také stejné obojky. „Společné vodítko ale vzít nemůžu, vždyť ten starší má sedmdesát kilo. Trhne a letím. A v autě je radši vozíme zvlášť, takže když někam jedeme, musíme jet dvěma vozy,“ vypráví.

Psi jsou čistokrevní, ale na výstavy s nimi kouč nechodí. „Byl jsem jednou a už bych nikdy nešel. Bylo poledne, padesát stupňů a já tam poskakoval se psem. Děti s manželkou se smály,“ vzpomíná na jediné producírování. „A vyhrál snad pes porotkyně,“ uleví si Vladimír Růžička.