Toreador z Madridu Tomáš Ujfaluši: Do koridy? Nikdy!

Odpočatý, opálený, stále ještě s opojnými pocity z triumfu v Evropské lize. Tomáš Ujfaluši (32), obránce Atlétika Madrid, se včera mihl v Praze na tradiční charitativní akci coby patron projektu »Fotbal pro rozvoj«, který podporuje chudé africké děti. A bylo o čem vyprávět. Třeba proč už nechce hrát za reprezentaci, nebo zda se po rozvodu nevrátí k manželce Kateřině.
..
O TRIUMFU
„Bylo to sladké vítězství. Už jen z toho důvodu, že jsme naštvali fanoušky Realu. Ti naši se jim mohli posmívat, v Madridu teď existuje jen Atlético. Real už dlouho nic nevyhrál a my se projížděli městem na střeše autobusu jako vítězové Evropské ligy. Přišlo čtvrt milionů lidí!“
O MADRIDU
„Naučil jsem se poměrně rychle španělsky, vnímám i vtípky v kabině. Byl jsem už i dvakrát na koridě, ale měl jsem zrovna smůlu na býky, byli leniví, nic dramatického se nedělo. Jestli bych tam vlezl? Ani za nic! Neměl bych kam utéct. Radši se proběhnu po hřišti.“ (smích)
O REPREZENTACI
„Mrzí mě forma, jakou jsem se musel loučit, ale vracet se už nechci. Před podzimním zápasem se Slováky ještě telefonoval pan Brückner a přál si, abych se vrátil, ale s díky jsem ho odmítl. Už tam nejsou Jankul (Jankulovski), Grygáč (Grygera) nebo Kova (Kováč), neměl bych si ani s kým popovídat. A mému tělu hodně pomáhá, když mohu na tři dny, na týden, co jsou reprezentační pauzy, vysadit a odpočinout si.“
O ZMOUDŘENÍ
„Jsem nahoře, na vrcholu, protože jsem zestárl a možná i trochu zmoudřel. V Madridu nemám moc kamarádů, se kterými bych se chodil večer bavit. Žiju klidný život, vím, jak regenerovat a myslím, že to hraje svoji roli.“
O RODINĚ
„Byl jsem teď na dovolené v Dubaji s malou i velkou Kačkou. Máme krásný vztah, vyjdeme si vstříc. Holky se mnou bývají i v Madridu. Když je tam mám, běhám po zoo, po parcích, musíme všechno vidět, a to pak chodím s malou spát i po obědě. Návrat? To že máme s Kateřinou pěkný vztah, ještě přece neznamená, že se k sobě vracíme. Ne, zatím nic není.“ (smích)
O KONCI KARIÉRY
„Chci ještě tři roky hrát. Možná dva. Uvidíme, jak si tělo řekne. Možná skončím i ve Florencii, kterou považuji za svůj druhý domov. Amerika? Bylo to vždycky mé přání, ale nevím zatím, jak by to šlo skloubit se školou naši Kačky. Letí to, příští rok už začne chodit.“