Brankářská legenda Jiří Holeček o nominaci na Vancouver:

Jiří Holeček se svou maskou, která dnes již patří do hokejového muzea. (Aha! - Karel Kopáč)

7. února 2010 • 12:00

Jiří Holeček (65), zvaný pro svou ohebnost »Fakír«, se stal jedním z nejlepších světových hokejových brankářů a pětkrát byl vyhlášen nejlepším brankářem světového šampionátu. Dnes už je sice v hokejovém důchodu, své nástupce ale logicky velmi bedlivě sleduje. Jak hodnotí současné nejlepší české brankáře, kteří jedou na olympiádu do Vancouveru? Co mu vadí na současné české lize?

Na olympijské hry do Vancouveru byli jako brankáři nominováni Vokoun, Pavelec a Štěpánek. Zkusíte je jako zkušený reprezentant ohodnotit?

„Tak Vokouna znám jenom z MS v Praze, kde chytal výborně. Jinak jsem ho viděl, pouze když začínal na Kladně a tam mě nijak výrazně neupoutal. Ale v NHL se mu daří, myslím, že jiného tak dobrého teď nemáme. Pavelce neznám vůbec, tady nic nedokázal a Štěpánek mě zatím nezklamal. Za národní tým chytal vždy dobře, i když teď se mu nedaří. Já bych dal přednost brankářům z naší ligy a třeba místo Pavelce bych tam dal Schwarze z Mladé Boleslavi.“

Dnešní hráči mají na rozdíl od vaší generace mnohdy astronomické platy. Nemrzí vás, že takové finanční podmínky nebyly již za vaší éry?

„O tom je již zbytečné mluvit. Mně osobně to nevadí. Není to jediný sport, kde jsou hráči přepláceni. Kdybych emigroval, mohl jsem si na stará kolena vydělat slušné peníze. Neudělal jsem to, protože bych v Americe nemohl natrvalo žít.“

Měl jste konkrétní nabídku?

„Během prvního Kanadského poháru v roce 1976 mi Boby Hull z Chicaga nabízel smlouvu na tři roky s platem milion dolarů za každý rok. Nesměl bych se už vrátit s výpravou domů, kde jsem měl tenkrát dvě malé děti. Tenkrát nemohl pochopit, proč by za mnou nemohly přijet. Potom jsem legálně odehrál tři roky v Německu.“

Jak vnímáte jako zkušený brankář návrat Dominika Haška, který nedávno oslavil pětačtyřicáté narozeniny?

„Překvapilo mě to a je to od něho obdivuhodné. Chytá dobře, protože umí předvídat, má zkušenosti. Ale ta rychlost a obratnost není, jako bývala. Ale dře a strašně moc chce.“

Co jste říkal skandálnímu zápasu Sparty ve Zlíně, kde se mužstva porvala doslova jako koně?

„To je něco nehorázného a strašného. V mé éře by to bylo něco nemyslitelného. Jednou, když Jarda Holík praštil Šímu hokejkou přes helmu, dostal asi půl roku distanc. Tady srazil hráč Výborného pěstí na led poté, co rozhodčí ukončil rvačku, a dostal trest, který se mi zdá strašně nízký. Byl jsem znechucený.“

Vy jste se nenechal někdy vyprovokovat?

„Ale ano. Já jsem dlouho klidný, ale potom strašně vzteklý. Nejvíc vytočený jsem byl na MS v Helsinkách v roce 1974. V zápase s Rusy uznal německý rozhodčí Kompalla rozhodující gól, který jsem dostal evidentně kopnutím brusle. Tenkrát jsem zahodil rukavice a v tom jeho ochranném obloučku jsem ho škrtil. Byl podělaný strachy, a protože věděl, co udělal, ani mě nevyloučil.“

Vy jste začínal chytat ještě bez masky, pak jste měl laminátovou. Trefil vás někdy puk do obličeje?

„Dvakrát. Jednou pod oko, to mě odnesli z ledu a v nemocnici jsem byl na šití. Podruhé do čela a to bylo hodně kuriózní. Vůbec jsem neměl rozbitou hlavu, jen obrovskou hranatou bouli ve tvaru puku. Ne klasickou, ale s hranami. První masku mi dělal pan doktor Pavlíček, zubař z Plzně.“

Dnes jste již v důchodu, angažujete se ještě v hokeji?

„Před dvěma roky jsem po pěti letech skončil s tréninkem mladých brankářů ve Hvězdě Praha. Už na mě prý neměli těch 5 tisíc měsíčně. S kolegou Romanem Višňákem jsme před šesti lety založili mezinárodní brankářskou školu, která probíhá vždy jeden týden v červenci, v současné době v Pelhřimově. Jedná se o kluky od 7 do 18 let a zájemců je tolik, že je musíme odmítat, protože se nám nevejdou na led.“