Jiří Šlégr: Mám ploténku z mrtvoly

Chytla ho záda a skácel se k zemi...
Pak ho operovali 6,5 hodiny!

Musí mu srůst ploténka, se kterou marodí už od začátku roku. V březnu ho operovali specialisté v Bostonu. Při 6,5 hodiny dlouhém zákroku mu odejmuli jeho vlastní poškozenou část a nahradili zdravou. Z mrtvého člověka. „Nebudu pátrat, kdo byl dárcem. Ale vím, že díky tomu můžu dál hrát hokej,“ řekl Šlégr deníku Aha!

Jirko, popište, jaký je to pocit nosit v sobě kus někoho jiného?
„Všichni se mě na to ptají. Ale já jsem o tom moc nepřemýšlel. Pro mě je důležitý, že se to chytilo a že to srůstá. Zaplať pánbůh, že existují lidé, kteří svoje tělo dají k dispozici. A pomohou tak někomu jinému, že může fungovat jako člověk. A já jako hokejista.“

Pátral jste po dárci?
„Ne, to ne. Na co? Je to zbytečný. Nepřemýšlím nad tím. Ale ať už to byl kdokoliv, patří mu můj dík.“

Mohl jste dostat i umělou náhražku?
„Můj doktor v Bostonu umělý náhražky neuznává. Má zkušenosti, že se to často neuchytí. Hned se rozhodl pro tuto variantu. Ale když mi vysvětloval, co všechno se mnou provedou, neměl jsem moc dobrej pocit. Rizika tam byly velký.“

Také jste musel podepsat revers, tedy riziko smrti, že?
„Samozřejmě. Ale to je asi u každé operace, ne? I když tahle byla velmi vážná. Rozkuchali mě z obou stran, přes břicho i záda. Museli si dávat pozor na všechny orgány. Trvalo to šest a půl hodiny... Tam se mohlo stát cokoliv.“

Popište, jak jste se cítil, když vás probrali z narkózy?
„Nebudu dělat hrdinu: bolelo to strašně. Všechno. Dva dny jsem si píchal morfium proti bolesti. Třetí den přišla sestra a řekla, že už musím chodit. Já si přitom nemohl ani sednout.“

A dokázal jste to nakonec?
„Řekla mi, že má dvanáctihodinovou službu. A že až bude končit, tak musím chodit... A chodil jsem... I schody. Pak jsem jí dal za pravdu. Čím dřív, tím líp. Pátej den už jsem šel domů.“

Co jste dělal po operaci?
„ První dva měsíce vlastně vůbec nic. Byli jsme v Bostonu. Jen jsem chodil. Hodně. Každej den. Zase jsem ale trávil spoustu času s rodinou. Malá Jessica už skoro přestala mít ráda hokej, protože jsem byl furt pryč.“

Chodil jste na rehabilitace?
„Celej měsíc jsem byl na Floridě. To mi pomohlo strašně. Specializovaná klinika, docházel jsem na ni každej den.“

Lékaři vám dali hned naději, že budete moct hrát hokej dál?
„Proto mi to dělali. Kdybych nebyl sportovec, tak mě ještě pár let nechají. To mě potěšilo. Kvůli tomu jsem tam šel.“

Ještě chodíte na prohlídky? Nebo čekáte, jak se to vyvine?
„Byl jsem na rentgenu u jednoho známého lékaře. Aby bylo jasné, zda srůst probíhá než půjdu do plné zátěže. Bylo to v pořádku, proto jsem začal trénovat. Teď počkám do září, půjdu na magnetickou rezonanci a pošleme to mému lékaři do Bostonu.“

Bez jeho rozhodnutí si netroufnete hrát?
(důrazně) „Ne, ne. On mě zná od začátku. Má snímky z průběhu léčby, může to posoudit nejlépe.“

Kdy vám ty problémy vlastně začaly?
„Je to už dýl. V přípravným kempu. Dostal jsem ránu od Erika Lindrose. Padl jsem přímo na záda. Luplo mi v tom, myslel jsem, že je konec. Pak se to zlepšilo. Ale jednou jsem sahal pro něco na poličku. A upadl jsem. Šlo mi to od páteře do nohou. Ty my vypnuly a já jsem spadl na zem.“

To jste se musel pořádně leknout.
„No určitě. Když jsem upadl, řekl jsem si: Je konec, musím jít k doktorovi.“

Léčba už trvá téměř osm měsíců. Začátek ligy v září tedy nestihnete...
„Asi ne. I když stát se může cokoliv. Osm měsíců ale trvá, než dojde ke kompletnímu srůstu. Může to být rychlejší. Ale to teď ještě nemohu posoudit.“

Co ještě řekl...

O LITVÍNOVU: „Přál jsem si, abychom se domluvili. Abych nemusel procházet tím, jestli půjdu do Liberce nebo jinam.
O DŮVODECH, PROČ ZŮSTANE V ČESKU: „Dceři Jessice je sedm, jde do školy. Bude chodit do stejný základky, jako jsem chodil já. Což je docela sranda. Ale učitelé už tam stejný nejsou, aspoň jsem nikoho neviděl.“
O OČEKÁVÁNÍ: „Uvidíme, jak to půjde. Jméno je jedna věc a výkon druhá.
O TITULU: „Všechno je reálný. Všichni na nás koukají jako na mužstvo, který není moc dobrý. Ale podívejte na Spartu. Celý rok nehrála nic moc a nakonec se ten tým semknul a dokázal vyhrát. Když jsme tu hráli během výluky, taky jsme ostudu neudělali.“
O NHL: „To by mi musel někdo nabídnout velký peníze. Což by mě překvapilo. Všichni vědí, že jsem po operaci.“
O REPREZENTACI: „Pokud na to budu mít, tak proč ne. Po mistrovství světa jsem mluvil s trenérem Hadamczikem. Ale v tu dobu bylo těžký říct, co se mnou bude.“

Autor: Radek Lain
Foto Aha: Denisa Hamerníková