»Grande Paolo« se rozhoupal: Sbohem!

„Rozhodl jsem se neakceptovat žádnou z nabídek a definitivně ukončit hráčskou kariéru. Svůj veškerý čas chci nyní věnovat rodině, své ženě a dětem. Děkuji všem fanouškům za podporu,“ stojí v Pavlově prohlášení. Tak zní „Sbohem“ zlatého chlapce – majitele Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy z roku 2003.

Co se asi odehrávalo v jeho věčně nerozhodné hlavě, než se takhle, tři dny před svými 37. narozeninami, rozhodl? Musel to být nejtěžší zápas jeho života! Vždyť před pár dny vytřel zrak všem a byl pošesté zvolen nejlepším hráčem v zemi. Před dovolenou v Monaku, kde denně běhal osm kilometrů (!), dumal o návratu do reprezentace. „Pavel je s trenérem Haškem takřka domluvený. Nastoupí v září proti Slovensku,“ prozradil člověk z Nedvědova okolí. „Slíbil jsem Ivanovi, že o tom budu přemýšlet, kdybych někde hrál,“ přikyvoval Nedvěd.

Kdyby někde hrál? Mohl si vybírat jako král. Amerika, Emiráty, Sparta – ti všichni by mu snesli modré z nebe, jen aby ho měli v týmu. Jenže Pavlovi, který si svým báječným kopáním do balonu vydělal 1,5 miliardy korun, o peníze už dávno nešlo. „Neskončí, protože by prostě nevydržel bez fotbalu, bude hrát dál,“ vysvětloval a věřil Pavlův táta Václav Nedvěd. Jenže tohle všechno je náhle pasé!

„Je dobré skončit na nohou a ne na kolenou. Když jsem viděl svoji ženu brečet, také jsem se málem neudržel,“ svěřil se Nedvěd po svém posledním zápase za Juventus 31. května. Dnes už ví, že to tehdy byla jeho derniéra. A možná, že teď pláče ve své vile v Turíně...

Představte si, že sedíte na stadionu nebo u televize a hledáte na hřišti Pavlovu rozevlátou blonďatou hřívu. Vždyť tam, pod hlavní tribunou, se držel při hymně za srdce, tam z toho místa před vápnem pálil bomby do šibenice, u téhle lajny doběhl soupeře, zválcoval ho a nemilosrdně obral o míč. Ale Pavel tam není! Ne! A už nikdy tam nebude! Nezbývá než zamáčknout slzu a hlasem roztřeseným dojetím říci: „DÍKY PAVLE! MĚJ SE SKVĚLE! BUDEŠ NÁM VŠEM CHYBĚT…