Pavel Nedvěd - Bude hrát dál!

Možná kdekomu vrtá hlavou, jestli se nakonec Pavel Nedvěd nevrátí k fotbalu. Je znát, že má cukání, že o tom usilovně přemýšlí. Možná to jen tuší, váhá. Ale jeden člověk na světě je stoprocentně přesvědčen, že zase bude hrát. Že jeho rozlučka nebyla míněna vážně. „Znám ho, nemůže bez toho být. Zbláznil by se, sežral by se nudou. Uvidíte, že bude ještě hrát. Rok nebo dva, ale tutově bude,“ říká přesvědčivě Václav Nedvěd (59), tatínek nejslavnějšího českého fotbalisty všech dob.

Když Pavel Nedvěd odehrál poslední zápas za Juventus a vyvolávaly ho vděčné davy fanoušků, seděl jeho táta v hledišti. Neubránil se slzám jako stovky ostatních v ochozech, ale věděl své. „Odpočine si a zase se do toho pustí. Pavel bez fotbalu nebude,“ tvrdí Nedvěd senior. Kdo by ho měl znát líp? Je to vášeň, droga, je to potřeba. A Pavel Nedvěd ještě není připraven žít bez fotbalu. „Smějí se Dominiku Haškovi, že končí a zase začíná. Ale já ho chápu, Pavel je stejný, má nutkání se do toho zase pustit. Prostě ještě nemá dost, přemlouvá se, že by bylo rozumné skončit, ale stejně ho pocity doženou zpátky na trávník. Nedá se tomu poručit,“ rozjímá Václav Nedvěd.

Stojí, pohupuje se v kolenou a rozkládá rukama. Vzpomíná, jak Pavel začínal, sype historky z rukávu, pamatuje si data, jména, pamatuje si třeba, kdo všechno byl u podpisu první smlouvy bažanta Nedvěda se Spartou. „Mašek, Mach, Lacina, Paska,“ vychrlí. „A bylo to v Intercontinentalu.“ Mluví, mluví, pak proud řeči ustane a on si povzdychne, jak ten život uběhl. „Ale Pavel si uvědomí, že by ho jednou mohlo mrzet, že skončil brzy, že si ještě všechno od fotbalu nevzal. Potřebuje emoce i napětí. Je aktivní, doma by byl nervní.“

Když po sezoně přiletěl Pavel Nedvěd domů, šel prý hned druhý den běhat. Hodinu klusal po lese. A další den zase. Tohle přece řadový profík, navíc když má po kariéře, nedělá. „Neposedí. Golf, to není pro něj. On se potřebuje vyběhat, vybít, mít napětí, musí soutěžit a jít na krev. A to mu golf nedá. Tam se ani nemůže vztekat, copak to je sport pro něj? Bude hrát, dejte na mě,“ odtuší ještě přesvědčivě Nedvěd starší. „Zrovna volal od moře, mladý jsou na Bahamách, co je novýho v českým fotbale.“

Nedvěd senior vzpomíná: Jak jsem za syna hlídal Julisku... Na kopačky z klokaní kůže za 200 marek... A na to, jak až do Skalné přijeli šejkové z Dubaje!

• O začátcích
  „Kdo by to dneska dělal? Ráno na vlak ve 4.24, rychlíkem do Plzně. Každý pátek, v neděli zpátky. Čtyři roky. V jedný ruce tašku jídla. V druhý kabelu s prádlem. Zpátky prázdný kastrůlky a plnou tašku špinavýho prádla. O víkendu jsem tam byl s ním, jinak se o něj pořád staral Pepík Žaloudek.“
• O noční hlídce
  „Já za Pavla vartoval na Dukle. Přijel jsem tam s taškou jídla. Pavel se najedl, zahnal jsem ho spát a hlídal jsem za něj Julisku. Správce mi pak říká, měl jste jít spát ke mně. Ono se to ohlídá samo. Kdo by kradl stadion.“
• O prvních kopačkách
  „Koupil jsem Pavlovi ještě za komunistů kopačky Strato. Z klokaní kůže, z Německa, ohnuli jste je jako papír. Stály dvě stě marek, víte co to bylo peněz? Čtyři tisíce korun. Bylo mu dvanáct. A manželka hubovala: Takový peníze, a stejně z toho bude jenom svinčík v chodbě. Dodnes na ně Pavel vzpomíná.“
• O posledním telefonátu
  „Sedíme tuhle v kuchyni, a najednou telefon. Pavel mluvil italsky, povídal dlouho, ale pak telefon zaklapl a zase se mnou česky. Jako by se nechumelilo. Ale já to nevydržel. Kdo to byl, povídám? Ále, Ferrara, jestli bych mu nechtěl dělat asistenta. A já: Cos mu řekl? Že nechci. Chápete to? Ten kluk odmítl flek asistenta v Juventusu!“
• O návštěvách ve Skalné
  „Sem jezdívali pánové Ježek a Pospíchal. Tady byli všichni slavní trenéři. Naposledy přijel Ivan Hašek s šejkem. Loni. Ať prý jde Pavel do Emirátů. Ivan říkal: Paní Nedvědová, řekněte Pavlovi, ať přestoupí do Dubaje. A ona povídá: To si myslíte, že na nás dá? Ten mě naposledy poslechl možná v devatenácti...“

Méďo, musíš se vrátit! Už kvůli tátovi, čeká na to a je to ten nejlepší lék...

Má jasno v tom, že Pavel Nedvěd ještě bude hrát fotbal. Že si kariéru tutově prodlouží. Václav Nedvěd, táta a první trenér…

Proč jste o tom přesvědčen?
„Má plno nabídek a přemýšlí o nich. Z Ameriky, z Itálie, odjinud. Navíc spoustu zajímavých jich odmítl. Jen aby měl otevřená vrátka a prostor k návratu.“

Jeho agent Mino Raiola je stejného přesvědčení.
„Pan Raiola to říká správně. Pavla musejí z hřiště odnést na nosítkách. Jinak ho odtamtud nedostanou. On zkrátka ještě není dost starý, aby přestal soutěžit, rvát se o výsledek. Pořád má v sobě ambice.“

Dovedete si představit, že by skončil?
„To tedy nedovedu. Doma by s ním nevydrželi. Kdyby ale přece skončil, mohl by se věnovat dětem. Ony mají spoustu koníčků. Ale on stíhá všechno. Děti i fotbal, je dobrý táta.“

A co dělají vnoučata?
„Pavlík trénuje v Juventusu a Ivanka cvičí gymnastiku. Raiola ale říkal, dejte Pavlíka k dědovi do Skalný, ten z něj udělá fotbalistu. Tam rostou šampioni.“ (směje se)

Vraťme se k Pavlovi. Jak se vám líbila rozlučka? Dojemná podívaná, co?
„No, to byl funus. Chlapi řvali, buleli jak ženský. A já s nima. Lidi mu tam jsou vděční, milují ho. Jsou z něj pryč. Pavel pro mě poslal letadlo do Karlových Varů. Tam a zase zpátky.“

Spěchal jste? Ani jste neoslavili konec kariéry?
„Na to je času dost. Mám fofr, chodím na vyšetření, sháním výsledky, prvního července jdu do špitálu. Do Prahy. Peru se pořád s tou rakovinou. Chodím teď na vyšetření, zlobí mě slinivka. Snad to nebude nic vážnýho.“

Snad se nevyskytly problémy? Před lety jste byl na operaci, Pavel to tehdy hodně prožíval.
„To bylo v roce dva tisíce. Devět let to je. Co jsem se s tím natrápil! Ale pak to ustoupilo, nějak jsem to zahnal. Až teď. Ale já se jen tak nedám. Mám pocit, že ten nahoře říká: Ty jsi zlobil, tebe ještě nechci.“

A zlobil jste?
„A trochu jsem asi lump byl. Jako každej (směje se). Čertisko, no.“

Čiší z vás optimismus.
„Co mám dělat? V srpnu mám šedesát, toho se chci dožít. Narozeniny má i Pavel. Já byl do padesáti jura, pak se to začalo sypat. Ale já si počkám, až zase začne Pavel kopat. On si odpočine, nabere síly a jde do toho. Musí být přesvědčen, že má týmu co dát, a bude hrát.“