Jak se mistři učili slavit
KARLOVY VARY – Přesně v duchu velikonočních tradic ukořistili titul hokejových mistrů země koledníci z Karlových Varů. V šestém finále se Slavií na sebe nejprve nechali vychrstnout vědro ledové vody, když za prvních 10 minut pustili Slavii do vedení 3:0.
Ledová sprcha, pak mrskačka a nocí znělo dokola: Energie, Enerdží! Karlovy Vary jsou nejlepší!
Pak ovšem rozpoutali zelené peklo a svými pomlázkami hosty doslova vypráskali z haly. 
Se čtyřmi jelity na zádech, poko-řené, s uslzenýma očima… V neděli, přesně v 19.42 hodin, začal odpočítává-ním „Pět! Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Huráááááááááááá!“ celonoční karneval.
Divákům, hráčům i vedení klubu, který až do loňska čekal 10 let na prostý postup do play off (teď ovšem zažívá bonanzu: finále + titul), však šlo to slavení historického úspěchu ztuha.
Při zápase běsnící tribuny zisk premiérového titulu doslova opařil a takřka umlčel. Tři minuty trvalo, než se rozhoupaly k obligátnímu chorálu: „Mistři! Mistři!“
Šampioni pojížděli po ledě sem a tam, nastala sháňka po mistrovských kšiltovkách. „Nařídil jsem je schovat. Ukryli je v kabině tak důkladně, že pak tu tašku nemohli najít,“ vyprávěl vesele generální manažer Miroslav Vaněk. Hráči už měli své medaile, sáhli i si na pohár, když se bílé čapky se zlatými výšivkami začaly rozdávat.
Po čtvrthodince juchání s lidmi, kteří zaplavili ledovou plochu, prchli do kabiny, aby si vzpomněli, že nemají společné foto. A hrnuli se zase ven. „Se tam skoro bojím,“ utrousil bijec Melenovský.
Prostě »prvničky«… Vždyť z kádru titul zažili v minulosti jen Řezníček, Sailer a Mudroch…
Jestli ke koloritu mistrovských oslav patří kabina vyplavená bublinkami a začouzená dýmem z kubánských doutníků, v té karlovarské čpěl jenom pot. Šampaňské jen to, co donesli nejbližší zvenčí, krabice s havany se objevila až ve čtvrt na deset, půldruhé hodiny po poslední siréně. „Prostě je znát, že tady nejsme na velký úspěchy a slavení zvyklí, no,“ komentoval lehké zmatky brankář Mensator. „Žili jsme do poslední chvíle v pokoře a žádné oslavy jsme nechystali,“ objasňoval Vaněk.
Co ale nachystané má, jsou odměny pro šampiony. „Každý má svou odměnu ve smlouvě,“ řekl Vaněk. „Vyplácet je budeme čtyřikrát, za play off, semifinále, finále a titul. Hrubým odhadem na to pro celý tým padne tak pět milionů.“
Mejdan mistrů: Co se dělo?
> Kde se pařilo? V hospodě U Šimla na dostihovém závodišti, v podniku majitele klubu Holoubka. Ten také hradil útratu.
> Co se pilo? Hlavně pivo, manželky a přítelkyně víno. Whisky. Red Bull s vodkou. Na střízlivění Mattoni.
> Co se jedlo? Šunka od kosti, jehněčí kotletky, guláš, řízky, kuřecí stehýnka, lahůdky ze švédských stolů.
> Co se hrálo? Rocková všehochuť. Povinností byl chorál »We Are The Champions«, nejčastěji pak byla nasazována klubová hymna »Energie, Enerdží! Karlovy Vary jsou nejlepší!«
> Kdo nejvíc pařil? I v hospodě je tahounem kapitán Václav Skuhravý, ale zdatně mu sekundovali Skladaný s Němcem.
> V kolik se končilo? V šest ráno! A od pondělního oběda se po karlovarských barech potloukaly skupinky mistrů znova! „Pijeme, co teče! Užíváme si to!“ hlásil Skuhravý.
> Hláška večera: „Hoši, krotíme to trochu! Nechceme se přece dostat až na titulní stránky...“ Brankář Mensator.
Josef Řezníček: Končím! Definitivně...
KARLOVY VARY – Už před sezonou řekl, že tahle je jeho poslední. Ať dopadne, jak dopadne. Je mu dvaačtyřicet let, hokej hraje celý život a tak se není čemu divit, že už toho má po 1035 zápasech dost. Když v září extraliga začínala, ani si netroufal pomyslet, že by mohl skončit jako král – pěkně na vrcholu, s titulem v kapse. Na rukách fanoušků, kteří si jej přes plexisklo vytáhli mezi sebe a objímali jako milovaného syna. Možná to zní jako pohádka, ale Josefu Řezníčkovi se vyplnila. S Karlovými Vary porazil Slavii. Po vítězném zápase se usmíval, mluvil tiše. Jako by tomu pořád nemohl věřit...
Končíte? Nic vás nedonutí pokračovat?
„Ne. Sice prožívám něco nádherného, ale nejlepší je přece končit na vrcholu, ne?“
Počítáte s tím, že vás budou přemlouvat?
„Už se to vyskytlo, jenže já budu silně odolávat. Myslím, že je hezké nechat se přemlouvat, ale rozhodnutí je ve mně, je silný. A nebudu ho měnit. Opravdu, je to definitivní.“
Doufal jste před sezonou, že se rozloučíte titulem?
„Nedoufal. Snažil jsem se hrát, abych se nemusel stydět za svý výkony a to, že to dopadlo takhle? To je fantazie. Chtěl bych vyzdvihnout partu, která tu je, Vencu Skuhravého. On je železná pěst kabiny.“
Bude vám hokej chybět?
„Stoprocentně. Život hokejové kabiny je úplně jiný než osobní. Čas se ale nedá zastavit. Je lepší končit v dobrém rozpoložení, než v letargii nebo se zdravotníma potížema. Byl bych hlupák, kdybych neskončil. Hokeji se však budu věnovat dál. Třeba začnu trénovat.“
Spoluhráči vás podávali fanouškům přes plexisklo, co vám proběhlo hlavou?
„To ti naši dlouháni zase vymysleli chytrej vtípek. Prej, že mě vyhodili z ledu a tedy do důchodu.“
Pamatujete si oslavy titulu s Olomoucí v roce 1994? Budou ty letošní podobné?
„Dobře si je vybavuju, na Pevnůstce a v Envelopě. Před patnácti lety jsem byl divočejší, ale i teď to řádně oslavím. Je to konec kariéry, titul... Není se za co stydět. Ještě teď mi běhá mráz po zádech. Tohle zamává i s otrlejma postavama.“
Slávista Bednář: Hrál se zlomenou nohou!
KARLOVY VARY – Pro normálního smrtelníka něco neskutečného, pro hokejistu běžná záležitost. Na nějaké bolístky se ve finále nekouká, to se hraje třeba i s přeraženou nohou. „Celé finále hraju s opíchanou zlomeninou v noze. Musím si hlavně orazit, třeba na rybách, a chvíli lízat rány,“ nevěděl po prohraném finále slávistický útočník Jaroslav Bednář, jestli stihne mistrovství světa. „Uvidíme, až přestanou působit oblbováky...,“ pokrčil rameny. Nedělní finále bylo dočasně posledním Bednářovým zápasem v dresu Slavie, protože odejde vydělávat dolary do Ruska. Údajně už je dohodnutý v Ufě.
