Copak je to za vojáka? Olympijský vítěz ve střelbě David Kostelecký! Byl se podívat v Afghánistánu a zažil Raketový útok!

Patnáct vteřin absolutní bezmoci a strachu
Dvě rakety explodovaly jen 50 metrů od něj
Říká: Čeští vojáci zaslouží absolutní obdiv.

Bylo to od talibanských bojovníků vážně vroucí přivítání šampiona z Pekingu a jeho suity. Na základně v Kandaháru se zrovna chystala večeře, když radary zachytily letící rakety a rozezvučel se alarm. „Do dopadu pak zbývá nějakých deset patnáct vteřin... Během nich je třeba jednat,“ popsal deníku Aha! ještě poněkud vyděšený Kostelecký.

Samotný čas v řádu sekund ovšem naznačuje, že všichni stačí maximálně zalehnout na břicha, přikrýt si hlavy a v duchu se modlit, aby jim raketa nedopadla přímo na záda, anebo někde v bezprostřední blízkosti. „Střepiny pak proletí asi v metrové výšce a zhruba po půlminutě je možné se zvednout a utéct do krytu. Tam už je bezpečno,“ připojil šéf armádního sportovního centra Dukla Praha Jaroslav Priščák, který střelce na návštěvě mezi příslušníky speciálních sil doprovázel.

Měli štěstí, obě vypálené rakety je minuly o zmíněných pár desítek metrů. „Spadlo to vedle do tábora Belgičanů, nás zasypala jen sprška kamení,“ popsal Kostelecký s úlevou. „Protože se s něčím takovým člověk běžně nesetká, dost ho to vyvede z míry. Cítí jen ohromnou bezmoc, že letí raketa a neví, kam dopadne. Je to pořádný adrenalin,“ přiznává.

Protože pro legionáře představují podobné útoky každodenní rutinu, byl rád, že po dvou dnech odlétá domů. „Ti kluci, co tam slouží, mají můj ohromný obdiv,“ dodává.

Střelec Kostelecký: Puška měla pohov
PRAHA – Jel do války, tak dá rozum, že si s sebou zabalil zbraň. Svoji italskou brokovnici Perazzi, s níž v Pekingu suverénně kosil asfaltové holuby. V Kandaháru a Kábulu ovšem měla pohov…

Skutečně jste vojákům ani nepřevedl, co dokážete?
„Kdepak. Nebyl na to čas ani prostor. Navíc bychom museli mít vrhačku, ta váží dobře patnáct kilo…“

Ani nějaký nebohý ptáček neletěl kolem?
„Ne, vážně jsem tam jedinkrát nevystřelil! Chtěli mi tam něco jen tak ze srandy házet, ale nechali jsme to být. Spíš jsme si o zbraních jen povídali, porovnávali.“

Která z těch vojenských by vás lákala?
„Mají tam pro zásahy taky brokovnice, v tom bychom si rozuměli. Z toho dalšího jsem měl velkej respekt.“

Znali vás vojáci?
„Ve velké většině prý můj závod na olympiádě sledovali, což mě potěšilo.“

Klasická otázka – uměl byste, jako oni, obrátit zbraň proti člověku?
„V nebezpečí života svého nebo někoho z mých blízkých, asi ano. Ale vroucně si přeju, ať k tomu nikdy nedojde Ty následky jsou pak katastrofální; pro obě strany. Těžko bych se s tím asi vyrovnával.“

Jaké jste si z Afghánistánu odvezl dojmy?
„Že to tam není sranda. Byla to dobrá zkušenost, jeden si rázem víc váží toho, jak se tady máme. Ti vojáci tam dělají obdivuhodnou práci – oni tam nejen válčí, ale staví školy, nemocnice... Pro lidi, jejichž země je v dezolátním stavu. Všechno je tam o pět set let zpátky, stačí pohlédnout z vrtulníku na zem…“

Podle vás by tedy měly být vojenské mise zachovány? Zrovna o tom jedná parlament…
„Podle mě rozhodně! Ti chlapi tam dělají naší zemi skvělou reklamu. A navíc – jsme přece v NATO a bylo by směšné a ostudné, kdyby tam Češi nebyli. Co jsem slyšel, v jiných zemích se o tom třeba vůbec nejedná, berou to jako samozřejmost…"