Jaroslav Pouzar: Nikdy se nevzdat!
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Při slavnostech ke 100. výročí českého hokeje nevypadal legendární útočník JAROSLAV POUZAR (56) nejlépe. Hubený, strhané rysy. „Proboha, snad nemoc znovu nezaútočila?“ ptali se mnozí. Ne, leukemie, kterou mu diagnostikovali v červenci 2004 a 15. prosince mu transplantovali kostní dřeň od dárce, ho na kolena nesráží.
- Má ochrnutou část obličeje, potíže s rovnováhou, ale bojuje jako na ledě
- Legendě dodávají energii manželka Dita a šestiletý syn Jaroslav
Bojovníkem byl na ledě, zůstává jím i teď. „Před půl rokem mi ochrnula polovina obličeje, dostávám se z toho,“ vysvětloval ve svém budějovickém fitcentru bývalý hokejista.
Z čeho čerpáte energii?
„Ani sám někdy nevím. Mám mladou manželku, malého syna, takže se snažím, abych to překonal. Když dostanu horečku, tak se manželka bojí. Protože musím do nemocnice, aby mi dali nitrožilní antibiotika. Prášky nepomáhají. Přichází to po dvou třech měsících. Navíc jsem ochrnul na půlku obličeje.“
Jak dlouho to máte?
„Asi půl roku. Chodím na rehabilitace, doma se masíruju. Měl jsem vnitřní pásový opar. Zasáhlo mi to nerv, bolelo mě oko a ucho. A pak mi to spadlo. Vůbec jsem nemohl jíst. Abych mohl jezdit autem, chodit, musel jsem mít zalepené oko. Dneska už je to relativně dobrý. Sice prskám a brumlám...“
Lepší se to?
„Dostávám se z toho. Mám člověka, který se mnou doma pracuje po psychické stránce. Já sám jsem si přečetl několik knížek jako: Síla je v tobě, Uzdrav sám sebe. Nemůžu podlehnout nemoci a myslet na ni. I když mám spoustu doprovodných problémů, zkazily se mi oči, sluch se mi zhoršil a plíce mám poničené, jako bych měl astma. A pak mám blbou rovnováhu.“
Jak se to projevuje?
„Za šera se mi blbě chodí, nemůžu si zabruslit se synem. V zimě jsme byli na rybníku, a jak nemám rovnováhu a mám slabé nohy, nahrál mi, já se otočil a prásk. Ležel jsem. Je to nepříjemné.“
Zdá se, že jste pohubl...
„To je výsledek mojí léčby, při transplantaci jsem dostával léky, které, nevím, jak bych to řekl odborně, prostě mi žraly svaly. Občas mám i střevní problémy, takže se mi drží váha kolem dvaaosmdesáti kil. Záleží na chuti k jídlu. Jenže já nemám chuťové a ani čichové buňky. Nepoznám, jestli jím tatranku, nebo guláš. To už trvá rok, to je nepříjemný kus mýho života.“
Takže si vůbec nic nevychutnáte?
„Pro mě jsou třeba uzeniny jako piliny. Manželka mi občas řekne, abych si koupil nějakou dobrotu. K čemu? Já měl rád mořské potvory, ryby, ale takhle je to vyhazování peněz. Nikomu bych to nepřál. Doktoři nevědí, jestli se mi to vrátí, možná si do smrti jídlo nevychutnám. Vždyť mě nepálí ani slivovice.“
Profesor Vorlíček, jenž vás v Brně léčil, říkal, že jste velký bojovník. Pořád nic nevzdáváte?
„Ještě teď se za ním občas stavím na kafe, ale on má hodně práce, takže se o mě starají doktorka Krejčí a profesor Mayer. Na tiskovce po vyléčení leukemie profesor Mayer říkal, že si mysleli, že to nezvládnu. Vždycky jsem byl bojovník, šel jsem na transplantaci s velkým odhodláním.“
V podtitulu knížky o vás stojí: Nikdy se nevzdat. Platí to stále?
„Jistě. Nikdo by se neměl vzdávat. Jak v nemoci, tak i soukromém životě. Tu knihu jsme sepsali kvůli tomu, aby se lidi, kteří dostanou podobnou nemoc, nevzdávali. Vůle je asi největší dar, který člověk při té nemoci má.“
Máte chuť si někdy zalézt do kouta a ležet?
„Já jsem rád sám, naučil jsem se to v nemocnici. Ale měl bych být mezi lidma, komunikovat s nima. Snažím se být v pohybu, zaměstnat se. Rád si ale zdřímnu.“
Přesto jste prý syna učil bruslit, už válí hokej?
„Zatím chodí do školky, ale už hraje hokej za první a druhou třídu. Bruslit začal ve třech letech. Je šikovný. A k tomu hraje fotbal. Já začínal ve třinácti letech, on ve třech. Má předstih. Budu šťastný, když u hokeje vydrží. Ale jestli vyhraje Stanley Cup? Ten nevyhraje každý, to je otázka štěstí. A já ho měl.“
Akorát jste tomu musel pomoct, seřvat v Edmontonu Gretzkého a spol...
„Tak to nebylo. (usměje se) Ve druhém finálovém zápase sezony 1983/84 nám naložili NY Islanders 6:2, protože každý hrál na sebe. Glen Sather je seřval a já se nesměle přihlásil, jestli bych mohl něco říct. Anglicky jsem zrovna neexceloval. Ale strašně mě to sra..! Řekl jsem, že mi je třiatřicet a že jsem přišel vyhrát Stanley Cup. A jestli budou hrát všichni na sebe, tak to nevyjde. Vyhráli jsme 4:1 na zápasy. Potom, když se nám někdy nedařilo, tak za mnou chodil Sather, abych jim něco řekl.“
