Roman Koudelka nemá rád, když se: Skáče na hřbitov
STUDENEC – Aktuálně nejlepším českým skokanem na lyžích je teprve devatenáctiletý ROMAN KOUDELKA. Na trůnu vystřídal mazáka Jakuba Jandu, který po vítězství ve Světovém poháru prožívá útlum. Smíšek »Koudy« teď prahne po jediném – bedně na MS nebo olympiádě.
Aktuálně nejlepším českým skokanem na lyžích je teprve devatenáctiletý ROMAN KOUDELKA. Na trůnu vystřídal mazáka Jakuba Jandu, který po vítězství ve Světovém poháru prožívá útlum. Smíšek »Koudy« teď prahne po jediném – bedně na MS nebo olympiádě. Jeho problémem je však absolutní uvolněnost při skocích. A nemá rád můstek v Innsbrucku. „Z můstku je vidět hřbitov,“ říká skokan, který začal v Lomnici nad Popelkou coby pětiletý špunt. „Chtěl jsem být jako dědeček,“ vysvětluje.
V nadcházející sezoně je vrcholem světový šampionát v Liberci. Jaké máte ambice?
„Všechno směřuji k mistrovství světa a pak k olympiádě. O ambicích nerad mluvím, vždycky, když je řeknu, tak nic nevyjde. Raději si to nechám pro sebe.“
Vaším nejlepším umístěním jsou čtvrtá místa na Světovém poháru, takže už schází jen bedna, že?
„Raději než na Světovém poháru bych ji bral na mistrovství světa nebo olympiádě. To jsou mé cíle. Neříkám, že na těch nejbližších velkých akcích, ale do budoucna bych rád medaili získal.“
Máte nějaké zvláštnosti v přípravě?
„Zvláštnosti? Já jsem byl vždycky hodně dynamický, od prváku jsem začal trénovat s Lubošem Plecháčem. Trošku jsme trénování změnili, příprava je vytrvalostní s dynamikou, moc neděláme s činkou.“
Co je vaší největší slabinou?
„Nedokážu se uvolnit, skok proto není úplně plynulý. Na tom pracujeme. V tréninku je to dobré, ale když jdu na soutěžní skok, tak hrozně moc chci. Jenže čím víc chci, tím je to horší.“
Míváte na můstku strach?
„Strach ne, respekt. Není příjemné sedět na mamutím můstku a čekat, až se uklidní vítr. Strach skokan mít nemůže, to by se dostal tak akorát do nemocnice.“
Nemáte rád můstek v Innsbrucku, proč?
„Důvod je jednoduchý, je tam vidět na hřbitov. To nepovzbudí, když skáčete směrem k hrobům. Ale podobné je to v Harrachově a Bischofshofenu. Jenže v Innsbrucku je to extrémně vidět, až je to deprimující.“
Existuje u skokanů černý humor?
„Bohužel ano. Člověk sedí na lavičce, začne se rozjíždět, a někdo začne řvát, že nemá zapnuté vázání. To pak nemyslí na uvolněnost a přemýšlí, jestli si to fakt zapnul. Ale to se dělo, když jsem byl mladší. Na téhle profesionální úrovni už si to nikdo nedovolí.“
Co se stane se skokanem, když se do něj opře vítr?
„Je to podobné, jako když jedete po dálnici, fouká vítr a předjíždíte kamion. Také to s vámi hodí do strany.“
Váš rekordní let byl dlouhý 201,5 metru. Co se vám při takovém veleskoku honí hlavou?
„Já nejsem moc letecký typ, ale lety mě baví. Jsem déle ve vzduchu a můžu si tu nádheru užít. Odrazím se z hrany a prvních padesát metrů nic nevnímám. Jen si uvědomuji rychlost, potom se rozevře stráň a já se snažím uvolnit. Nebo si nadávám, že jsem to posr...“
Jaké jsou podle vás ideální podmínky pro závod?„
Já osobně mám rád, když jsou strašně těžký a jury to dá z nízka. K tomu fouká zezadu a skáče se málo. To je pak můj závod, to si věřím.“
Když i blechy závidí...
Student sportovního gymnázia v Jilemnici Roman Koudelka má pře léto napilno. Vedle trénování musí zvládat i školu. Takže se na domluvenou schůzku krapítek opozdil. „Měl jsem konzultace z němčiny,“ omlouval se, když přijel do Studence, kde s trenérem Lubošem Plecháčem podstupuje koňské dávky tréninku.
„Máme v pensionu Trautenberk všechno, co potřebujeme, k dispozici,“ vysvětloval trenér, proč se nepřipravují v Lomnici nad Popelkou, kde jsou můstky a odkud skokan je. „Na rozehřátí si dáme tenis,“ začínali přípravu. Roman kouče nešetřil. „Nezaslouží si to,“ smál se. Ještě pár míčků a jde se na věc.
Skoky, koordinace, dynamika a uvolněnost. To jsou pro skokany veledůležité věci. Roman dokáže snožmo přeskočit 140 centimetrů. Přes tenisovou síť skáče s lehkostí, i blechy okolojdoucího psa musejí závidět. Pak si vezme tyč, přikrčí se do nájezdové pozice a opět skáče. A ještě se zavřenýma očima. „Všechno musí být symetrické, na pocit. Fungují jen nohy, vše ostatní je volné. A zase se hlídá symetričnost,“ objasnil cviky trenér. Závěr tréninku? Jak jinak, zase skoky. Pětadvacetkrát snožmo a bokem přes tenisovou síť vysokou 107 cenťáků... Jako klokan. „Abych dostal do nohou lehkost,“ usmál se »Koudy«.
