5 nejdojemnějších příběhů olympiády

Jejich největším olympijským triumfem je už samotná účast v Pekingu. Jejich osud se klikatí jako had, ale jejich nezdolná vůle jej pořád napřimovat a posouvat dopředu je možná větší než u šampionů, které nyní oslavuje svět. Možná by v té záplavě zpráv z olympiády jejich příběhy zapadly. Ale věřte, že by to byla věčná škoda.

Rány na těle

Nemám nohu... No a?

Jestli jste viděli závod v dálkovém plavání žen na 10 kilometrů, možná jste si ničeho divného nevšimli. Ani jste zřejmě nemohli. Jihoafričanka Du Toitová se totiž při závodě, navíc napůl zakryta vodou, od svých kolegyň ničím neliší. Plave stejně dobře jako špičkové závodnice a – pomáhá si k tomu oběma nohama. Vězte ale, že ta levá je jen speciální protéza, kterou si plavkyně pokaždé nasazuje před vstupem do vody. Z těch obrázků mrazí. A z jejího osudu stejně tak.

Jako 17letá jela na skútru z plaveckého tréninku do školy. Zle se semlela s autem. Skončila v nemocnici. A verdikt lékařů byl neúprosný: levou nohu musíme nad kolenem amputovat. Dívce, které rok předtím coby zdravé těsně utekla nominace na Hry do Sydney, se zatmělo před očima. Konec? Ne. A ne! Natalie se zlé příhodě nepodvolila. Tři měsíce po amputaci, dřív než vůbec znovu mohla chodit, už zase plavala! „Je neuvěřitelně tvrdohlavá. Což je dobré pro plavání a špatné pro mě,“ usmívá se její kouč. Rok nato už závodila. Zatím mezi handicapovanými. Před čtyřmi lety v Aténách brala v bazénu pět zlatých medailí. Teď v Pekingu nesla při zahajovacím ceremoniálu vlajku svého státu, a už soupeřila se zdravými. „Když jdu do vody, necítím, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Jsem stejná jako ostatní, protože mám stejné cíle – vyhrávat,“ povídá.

Nominaci na Hry jí vyneslo 4. místo na MS. V Pekingu na 10 kilometrech, vytrvalecké trati, na niž přesedlala z bazénové polohovky, protože se na ní méně kope nohama, porazila devět soupeřek. K medaili jí chybělo titěrných 80 vteřin. Co to je? Zvlášť v porovnání s tvrdostí rány, která ji zasáhla…

Míček si pokládám do »žlábku«

Znáte přece, jak se podává při stolním tenisu. V jedné ruce držíte pálku, ve druhé svíráte míček v prstech, pak si jej nadhodíte dlaní a je to… Tak přesně tohle Polka Natalia Partyková nezvládne. A přece v Pekingu startovala v soutěži pingpongistek!

Místo pravé ruky má od narození pahýl, který končí pod loktem. Nemá šanci do něj nic uchopit, snad jen při oblékání jí může pomoct. Když se s někým seznamuje, netradičně mu podá levou ruku.

Ale pozor! Podání nemusí krkolomně zvládat jednoruč. Naučila se, jak do něj zapojovat i zdánlivě nepoužitelnou končetinu. Složitým manévrem uvelebí míček ve žlábku na konci své zkrácené ruky, vyhodí jej do výšky – a dál už to znáte. Soupeřky na ni dřív užasle zíraly. „Celou kariéru hraju proti zdravým soupeřkám. Nejdřív byly všechny překvapené, ale už si zvykly,“ povídá Partyková, která letos porazila dokonce šestou hráčku světa, Singapurčanku Li Jia Wei.

Hráčka, které ve světovém žebříčku patří 147. místo (je skoro o 100 míst výš než česká olympionička Hadačová!), startovala v Pekingu jen v soutěži družstev. A ve čtyřhře pomohla ke dvěma z pěti výher, kterých Polky dosáhly. „V Londýně se chci probojovat i do dvouhry,“ zasní se. Zatímco ostatní sportovci pojedou po závěrečném ceremoniálu odpočívat domů, ona stejně jako Du Toitová v Pekingu zůstane. Teď už jako velká favoritka paralympiády.

Rány na duši

Moji rodinu zabili ve válce

Ne, nesmějte se jí. I když její černé legíny a plandavé bílé tričko mají daleko k elastickým kombinézám jejích soupeřek. I když její hrozitánský čas v rozběhu na 200 metrů 32,16 byl suverénně nejhorším z celého pole a i předposlední ze všech, Teslakianová z Libérie, byla lepší o propastných 6,64 sekundy! I když na sprinterské trati vyklusávala a její startovní reakci jí computer dokonce nedokázal změřit. Zvedla se dávno poté, co senzor vypíná (0,3 s). Somálská běžkyně Samía Júsuf Omarová totiž pochází z prostředí, kde má větší váhu než olympijský triumf kousek velbloudího masa nebo miska vody. A kde vojáci zakazují ženám sportovat, protože je to proti muslimskému právu. Matka a šest Samíiných sourozenců museli dlouho chodit od domu k domu, aby v Mogadišu našli někoho, u nějž se budou moci na tu olympijskou slávu podívat. Asi by byl u obrazovky i atletčin otec, kdyby žil. Předloni jej ale zabila raketa, která při vojenském útoku rozmetala jejich dvoupokojový příbytek.

Somálsko = válka. Už skoro 20 let. I teta a strýc Samíi v konfliktu padli. Olympiáda za miliony dolarů s futuristickými stadiony je pro Somálce vzdáleným světem z jiné galaxie. „Lidé se mě ptají, jak se můžu věnovat sportu, když u nás spousta lidí umírá ve válce, nebo hlady a žízní,“ vykládá atletka, „ale účast na olympiádě je něco pro mou vlast, neboť mě podporují všichni bez ohledu na kmenovou příslušnost.“ Pak se odmlčí a očima sjede kamsi do rohu. „Ale někdy bych si přála žít v jiné zemi.“

Seděl jsem kvůli drogám! Ale dostal jsem milost...

Původně měl touhle dobou sedět v thajském vězení. Ano, v těch vlhkých, dusných kobkách, z nichž se někteří Evropané, u kterých tam našli drogy, asi nikdy nepodívají. I Amnat Ruenroeng měl zkušenosti s drogami. Byl na nich závislý. Neměl peníze. A tak loupil. Ukradl řetízek, ale sám se šel udat. „Bylo pro mě tehdy lepší žít ve vězení než na ulici,“ vzpomíná. Už potřetí stanul před soudem. Nepolepšitelný? Tak mu soudce odklepl tvrdých 15 let ve vězení. Vězeňský režim byl pro drogami zdrancovaného kluka utrpením.

Po půl roce za mřížemi se na doporučení bachaře přihlásil do boxerského programu. Tehdy ani netušil, že si svými úspěchy vymlátí nejen propustku z věznice, ale že to dotáhne až na olympiádu, a z narkomana bude hrdinou. „Nemohu uvěřit tomu, že jsem členem olympijského týmu. Vždyť jsem teď měl být ve vězení! Byla to temná stránka mého života,“ štípal se do tváře. Když se stal národním šampionem, nazítří mu bylo prominuto zbývajících 12 a půl roku trestu za dobré chování. Thajský král měl zrovna narozeniny… Tvrdě trénoval, o drogy už ani nezavadil a předloni na MS ohromil bronzem. Pouhý rok poté, co poprvé ve vězení navlékl rukavice! I z Číny málem odjel s medailí, ovšem do semifinále těsně neprošel. Díky boxu ale vyhrál. Život.

Měl jsem být dětský zabiják

Reprezentuje mocnou Ameriku, při slavnostním zahájení pekingských Her dokonce nesl její vlajku. Ale v srdci nosí osud, který lesklé americké pozlátko, nebo její dres nepřekryje. Kdekdo, koho potkalo to samé, co mílaře Lopeze Lomonga, už teď nežije…

Narodil se totiž ve válkou zpřevráceném Súdánu. V zemi, jíž docházeli bojovníci. A kde si vojáci pomáhali tím, že unášeli malé chlapce, jimž pak vrazili do ruky flintu. Stalo se to i šestiletému Lopepemu (tak se v Súdánu narodil), jehož žoldáci unesli z kostela. Jenže dětský zabiják se z něj nestal, spolu se třemi dalšími kluky se mu podařilo uprchnout. Několik dní utíkali pustou buší, než je zatkla policie. Keňská – naštěstí. Nevědomky totiž na své pouti za svobodou překročili její hranice.

Válečnému konfliktu se vyhnuli, vyrůstali v utečeneckém táboře daleko od rodičů. „Tehdy nebylo pro nás děti moc co dělat, tak jsme prostě běhali. Bůh to pro mě už tehdy plánoval a já o tom neměl tušení,“ vzpomínal. Teprve 15 let po únosu se Lomong dozvěděl, že jeho rodiče jsou stále naživu. To už byl ve Státech, kde se usadil u nové rodiny v Syrakusách. Mezitím jej v jeho vesnici prohlásili za mrtvého a se slzami pohřbili. Podle zvyku uložili do hrobu předměty, jež připomínaly Lomongův život. Když se atlet loni v prosinci do rodné vesnice vrátil, věci byly zase vykopány a Lomong opět »ožil«.

Jistě, v Pekingu by si přál skončit později než v semifinále, ale i tak byla jeho mise naplněna. „Běhání mi slouží jako prostředek, díky němuž se bude mluvit o těch hrůzách v Súdánu. Ani CNN o tom leckdy neinformuje,“ říká. Medaile jsou až na druhém místě…

Fotografie naleznete v dnešním tištěném vydání deníku Aha!